.jpg)
Cedrus atlantica f. 'GLAUCA PENDULA' převislý cedr atlaský
Ectovit (ektomykorhizní)Cedrus
Rod cedrů patří k těm dřevinám, které si lidé pamatují déle než jména králů a města, jež dávno zmizela z map. Dnes zahrnuje jen několik málo druhů rozšířených v horských oblastech Středomoří a západní Asie, přestože fosilní nálezy pylu i dřeva dokládají, že cedry byly v minulosti rozšířeny mnohem šířeji a jejich historie sahá hluboko do třetihor. Už samotné jméno rodu, odvozené z řeckého kedros a latinského cedrus, připomíná vonné, pryskyřičné dřevo, které bylo po tisíciletí symbolem trvanlivosti, moci a posvátnosti. Cedry se objevují v biblických textech, antických mýtech i v architektuře starověkých civilizací, kde jejich dřevo sloužilo ke stavbě chrámů, lodí i paláců. Když se projdete pod vzrostlými exempláři nebo sledujete jejich úctyhodné a někdy až dechberoucí siluety vystupující proti obloze, snadno pochopíte, proč vzbuzují respekt i láskyplnou úctu. Majestátnost cedrů nepůsobí okázale, ale klidně a navodí pocit zpomalení a zvláštního klidu, protože je vám jasné, že tyhle stromy pamatují nikoli desítky, ale stovky let.
Cedr atlaský pochází z pohoří Atlas v severní Africe, z míst, kde se horské svahy v létě rozpálí sluncem a v zimě dokážou být překvapivě chladné a nehostinné. Roste tam v rozmezí 1300 až 2600 metrů nad mořem, na kamenitých půdách, v řídkých lesích, kde světlo proniká až k zemi a vzduch je suchý a průzračný. Právě tahle kombinace slunce, větru a chudé půdy vtiskla cedru atlaskému jeho charakter – odolnost a schopnost obstát i tam, kde jiné stromy váhají. Botanicky byl tento druh vymezen a popsán francouzským botanikem Élie‑Abelem Carrièrem (1818–1896), jedním z nejvýznamnějších znalců jehličnanů 19. století, který se systematicky věnoval jejich vědecké taxonomii i praktickému pěstování. Carrière odlišil cedr atlaský od již známého cedru libanonského na základě populací z marocké a alžírské části Atlasu a pojmenoval jej podle jeho přirozeného areálu. Už první odborné popisy upozorňovaly na rozdíly ve stavbě koruny, jemnějším větvení a často výrazně zbarvených jehlicích. Právě tyto znaky, spolu s dobrou přizpůsobivostí mimo původní stanoviště, způsobily, že se cedr atlaský v druhé polovině 19. století rychle rozšířil v evropských parcích a zahradách, kde byl vnímán nikoli jako botanická kuriozita, ale jako přirozeně působící jehličnan, srozumitelný oku i zkušenosti tehdejších zahradníků. Do Severní Ameriky se dostal až na přelomu 19. a 20. století, již jako zavedený jehličnan s potvrzeným renomé.
Glauca Pendula představuje zcela osobitou podobu atlaského cedru, která nabízí až aristokratický charakter. Tento kultivar byl nalezen a vybrán ve Francii kolem roku 1873, v zahradnickém prostředí Châtenay‑les‑Sceaux u Paříže, tehdy centra botanických experimentů a estetických ambicí. Autorem výběru byl školkař Paillet, který si povšiml jedince s mimořádně převislým růstem a výrazně modrostříbrnými jehlicemi. Název Glauca Pendula byl oficiálně zveřejněn v roce 1875 a od té doby se tento cedr stal symbolem francouzské záliby v neobvyklých, výrazně tvarovaných dřevinách.
Řečeno jednoduše, Glauca Pendula je převislý, neopadavý jehličnan s modrými jehlicemi. Pravdou však je, že tento cedr je cokoli, jen ne jednoduchý nebo obyčejný. Je výrazně individuální a žádné dva exempláře nejsou tvarově stejné. Stromy bývají roubovány na kmen v různé výšce, z něhož se pomalu rozvíjí kaskáda dlouhých, splývavých větví, které se s věkem sklánějí níže a postupně rozšiřují siluetu. Tento růstový tvar umožňuje strom cíleně tvarovat řezem, nejlépe na jaře, a v případě potřeby i vyvázáním hlavního výhonu. Bez vyvazování dosahuje strom pouze výšky dané místem roubování, obvykle kolem 2-3 m, zatímco koruna se v průběhu desetiletí rozšiřuje do šířky přibližně 3–5 m.
V zahradě je Glauca Pendula stromem, který nabízí atmosféru. Jeho splývavý tvar působí efektně v blízkosti jezírek či jiných vodních ploch, aniž by vodu k životu vyžadoval – jde čistě o vizuální soulad klidné hladiny a plynoucích větví. Tento princip se uplatňuje i v japonsky laděných zahradách, například u suchých kamenných řek a v harmonických kompozicích s kameny, štěrkem a typickými prvky. Stejně dobře však funguje i v moderních zahradách jako kontrastní solitér u terasy nebo v otevřeném trávníku, kde vynikne jeho sochařská silueta. Modrostříbrné jehlice krásně reagují na světlo, v zimě zvýrazňují strukturu zahrady a v létě přinášejí chladivý tón mezi sytou zelení okolních dřevin. Nejlépe působí tam, kde není obklopen množstvím konkurenčních dřevin, ale má prostor stát se elegantním středem pozornosti.
Poslední revize 15-01-2009; 18-01-2026
Cedr atlaský je strom, který se o sebe tak nějak postará sám, pokud mu dáte správné místo. Nejlépe prospívá na plně osluněných stanovištích, kde může koruna rovnoměrně vyzrávat a jehlice si udržují typické zbarvení. Vyhovují mu propustné, spíše sušší půdy, chudší na živiny, zatímco těžké a dlouhodobě zamokřené půdy snáší špatně. Po zakořenění je dobře odolný i vůči déle trvajícímu suchu a běžně si vystačí bez zálivky. Modře zbarvené formy cedru atlaského v praxi často zvládají tuhé zimy o něco lépe než zelené typy, což souvisí se silnější voskovou vrstvou na jehlicích. Nejde však o vyšší absolutní mrazuvzdornost, ale o lepší snášení delších mrazových epizod a náhlých zimních výkyvů. Z vlastní zkušenosti víme, že forma Glauca Pendula bez poškození přečkala krátkodobé poklesy k −27 °C; další pěstitelé uvádějí až −29 °C, vždy však u dobře zakořeněných stromů s vyzrálým dřevem.
