Cedrus atlantica f. GLAUCA cedr atlaský

Glauca je velmi oblíbená, modravě zbarvená forma cedru atlaského. Nejde o jednu jedinou odrůdu s naprosto shodnými znaky, ale o tzv. formu – tedy skupinu jedinců vybraných ze základního druhu, který díky své chameleonové proměnlivosti v barvě jehlic dokáže nabídnout celou škálu modrých odstínů. Řadí se sem ty stromy, jejichž jehlice mají nejvýraznější stříbřitě modré zbarvení. Stavba je avšak téměř totožná s botanickým druhem. V mládí vytváří pravidelnou, úzce kuželovitou korunu s výrazným terminálním výhonem, která se s věkem postupně rozvolňuje, zplošťuje a získává širší, často malebně nepravidelný tvar. V dospělosti dorůstá obvykle výšky kolem 10 až 20 metrů v zahradách a až 30 metrů v parcích s neomezeným prostorem na kořeny. Vytváří rozložitou korunu o průměru zhruba 10 až 15 metrů, jejíž skutečný rozsah se naplno projeví až s časem. Kosterní větve jsou nasazeny v nápadně strmějším úhlu než u téměř vodorovně patrovitého cedru libanonského, takže koruna působí sevřeněji; jemnější postranní větévky se rozkládají šikmo až vzestupně a jejich konce mohou místy lehce převisat. To stromu dodává lehčí a dynamičtější výraz.

Jehlice jsou tuhé, čtyřhranné, dlouhé obvykle 2 až 3 cm, uspořádané ve svazečcích na zkrácených výhonech a jednotlivě na dlouhých letorostech. Jejich barva je hlavním rozlišovacím znakem této formy – od šedomodré přes stříbřitě modrou až po výrazně ocelové odstíny, které jsou nejintenzivnější na plně osluněných stanovištích a hlavně v zimě. Samčí i samičí šištice se objevují na jednom stromě, vzpřímené šišky dozrávají během dvou až tří let a po rozpadu uvolňují okřídlená semena.

Cedr atlaský ve formě glauca působí robustně, ale nikoli těžkopádně. Unikátní zbarvení jehlic zvýrazňuje architekturu koruny a dává stromu klidný, až sochařský výraz, který se nejlépe uplatní v otevřeném prostoru. Nejčastěji se vysazuje jako solitéra v parcích a větších zahradách, kde může plně vyniknout jeho barva i tvar, ale při citlivém vedení koruny se osvědčuje i v komornějších zahradách. Modravé olistění vytváří přirozený kontrast k tmavší zeleni okolních dřevin i k teplým tónům kamene a architektury; nemusí se přitom jednat o středozemní styl – jeho výraz je vizuálně natolik univerzální, že dokáže pozvednout jakoukoli výsadbu i stavební řešení.

Cedr atlaský je strom, který se o sebe tak nějak postará sám, pokud mu dáte správné místo. Nejlépe prospívá na plně osluněných stanovištích, kde může koruna rovnoměrně vyzrávat a jehlice si udržují typické zbarvení. Vyhovují mu propustné, spíše sušší půdy, chudší na živiny, zatímco těžké a dlouhodobě zamokřené půdy snáší špatně. Po zakořenění je dobře odolný i vůči déle trvajícímu suchu a běžně si vystačí bez zálivky. Modře zbarvené formy cedru atlaského v praxi často zvládají tuhé zimy o něco lépe než zelené typy, což souvisí se silnější voskovou vrstvou na jehlicích. Nejde však o vyšší absolutní mrazuvzdornost, ale o lepší snášení delších mrazových epizod a náhlých zimních výkyvů. Z vlastní zkušenosti víme, že forma glauca bez poškození přečkala krátkodobé poklesy k −27 °C; další pěstitelé uvádějí až −29 °C, vždy však u dobře zakořeněných stromů s vyzrálým dřevem.

Poslední revize 15-01-2009; 18-01-2026