Campanula 'SARASTRO' zvonek
Campanula
Rod Campanula patří k nejrozsáhlejším a zároveň nejkulturněji zakořeněným rodům evropské flóry. Zahrnuje přibližně 300 až 500 druhů v závislosti na pojetí autorů, přičemž největší diverzita se soustřeďuje v oblasti Středomoří, Balkánu a horských pásem Evropy a západní Asie. Rod popsal Carl Linné (1707–1778) v roce 1753 ve svém zásadním díle Species Plantarum, kde již tehdy upozornil na mimořádnou variabilitu tvarů i růstových strategií. Zvonky provázejí člověka po staletí nejen jako okrasné rostliny, ale i jako součást lidové symboliky, kde zvonkovitý květ evokoval hlas, svolávání a ochranu. Genetické studie ukazují na starobylý původ a opakované adaptace na extrémní stanoviště, od alpínských sutí po suché vápencové stráně.
Proměnlivost i přizpůsobivost mnoha druhů trvalkových zvonků přilákala řadu šlechtitelů, kteří se jejich hybridizaci věnovali už od konce 19. století. Čisté botanické druhy jsou sice krásné, ale často nestálé ve vzhledu a chování, krátce kvetoucí nebo málo přizpůsobivé a krátkověké. Právě proto se s nimi cíleně pracovalo v zahradnických školkách, kde se hledala rovnováha mezi přirozeností a spolehlivostí. Významnou roli zde sehrál například Karl Foerster (1874–1970), který ve své potsdamské školce systematicky vybíral a křížil trvalky s důrazem na dlouhověkost a zahradní použitelnost, včetně několika skupin zvonků. Na jeho práci navázali britští pěstitelé jako Alan Bloom (1906–2005) v Bressinghamu, kteří zvonky začlenili do moderního pojetí trvalkových záhonů. Šlechtitelé proto dlouhodobě pracují s druhy jako C. portenschlagiana, C. poscharskyana nebo C. carpatica, pocházejícími z Balkánu a Karpat, které přirozeně kombinují nízký růst, bohaté kvetení a schopnost regenerace. Tyto druhy byly popsány na přelomu 18. a 19. století, například Campanula carpatica Johannem Christianem Jacquinem (1727–1817), a velmi rychle se staly součástí zahradní kultury i běžného života, od venkovských zahrad po městské dvorky.
Sarastro je trvalkový zvonek, nebo spíše megazvon s květy, jež na silných a dospělých rostlinách mohou dosáhnout až osmi centimetrů! Mají sytě modrofialovou barvu s metalickými odlesky a vykvétají od poloviny června. Nelekněte se tmavých, přísně svěšených poupat, jež vypadají jako odkvětlé květy.
Rostlina dosahuje v plné síle kolem 60 cm na výšku a 40 cm do šířky, přesto je velmi plná a kompaktní. Květy jsou sterilní, takže se nemnoží semeny ale rozrůstáním trsu. Dokáže kvést až 3 měsíce a pokud po hlavním kvetení rostlinu sestříhnete o polovinu až dvě třetiny, druhé kvetení nabídne o něco později a na kratších stoncích, ale bude trvat až do podzimu. Listy jsou kopřivově oválné, středně zelené, při krajích výrazně pilovité.
Hybridní půdopokryvné zvonečky preferují rovnoměrně vlhkou, ale dobře propustnou půdu na plném slunci, snesou však i mírné přistínění, zejména v teplejších oblastech. Pro bohaté a opakované kvetení potřebují dostatek živin, přesto jim nesvědčí přehnané hnojení, které vede spíše k bujnému listu než ke květům. Pěstovat je lze i v okrasných venkovních nádobách s dobrým odtokem vody (bez podmisky) a pravidelnou, nikoli však nadměrnou zálivkou. Dávají přednost mírně alkalické až neutrální půdě. Jde o trvalky střední životnosti, které při dobrých podmínkách vydrží na jednom místě řadu let, časem však mohou ve středu trsu řídnout, což je přirozený proces a nikoli známka selhání. Přesazování snášejí poměrně dobře, pokud se provádí mimo hlavní období kvetení a s ohledem na jemný kořenový systém. Při řezu stonků se objevuje mléčná šťáva, která není toxická ani výrazně alergenní a při běžné zahradní práci nepředstavuje riziko. Hybridní půdopokryvné zvonečky patří mezi zdravé a odolné trvalky, netrpí výrazně chorobami ani škůdci, pokud nejsou pěstovány v přemokřené půdě nebo v příliš hustých výsadbách. Mrazuvzdorná minimálně do −34 °C.
Poslední revize 03-01-2018
