Campanula 'SAMANTHA' zvonek
Campanula
Rod Campanula patří k nejrozsáhlejším a zároveň nejkulturněji zakořeněným rodům evropské flóry. Zahrnuje přibližně 300 až 500 druhů v závislosti na pojetí autorů, přičemž největší diverzita se soustřeďuje v oblasti Středomoří, Balkánu a horských pásem Evropy a západní Asie. Rod popsal Carl Linné (1707–1778) v roce 1753 ve svém zásadním díle Species Plantarum, kde již tehdy upozornil na mimořádnou variabilitu tvarů i růstových strategií. Zvonky provázejí člověka po staletí nejen jako okrasné rostliny, ale i jako součást lidové symboliky, kde zvonkovitý květ evokoval hlas, svolávání a ochranu. Genetické studie ukazují na starobylý původ a opakované adaptace na extrémní stanoviště, od alpínských sutí po suché vápencové stráně.
Proměnlivost i přizpůsobivost mnoha druhů trvalkových zvonků přilákala řadu šlechtitelů, kteří se jejich hybridizaci věnovali už od konce 19. století. Čisté botanické druhy jsou sice krásné, ale často nestálé ve vzhledu a chování, krátce kvetoucí nebo málo přizpůsobivé a krátkověké. Právě proto se s nimi cíleně pracovalo v zahradnických školkách, kde se hledala rovnováha mezi přirozeností a spolehlivostí. Významnou roli zde sehrál například Karl Foerster (1874–1970), který ve své potsdamské školce systematicky vybíral a křížil trvalky s důrazem na dlouhověkost a zahradní použitelnost, včetně několika skupin zvonků. Na jeho práci navázali britští pěstitelé jako Alan Bloom (1906–2005) v Bressinghamu, kteří zvonky začlenili do moderního pojetí trvalkových záhonů. Šlechtitelé proto dlouhodobě pracují s druhy jako C. portenschlagiana, C. poscharskyana nebo C. carpatica, pocházejícími z Balkánu a Karpat, které přirozeně kombinují nízký růst, bohaté kvetení a schopnost regenerace. Tyto druhy byly popsány na přelomu 18. a 19. století, například Campanula carpatica Johannem Christianem Jacquinem (1727–1817), a velmi rychle se staly součástí zahradní kultury i běžného života, od venkovských zahrad po městské dvorky.
Samantha není mezi zvonky žádným nováčkem. Tato trvalka je hybrid zvonku karpatského a nabízí překrásné, velké květy v neonovém odstínu světle levandulově fialové barvy v kombinaci s bílými středy. Květy mají 2-3 cm v průměru a objevují se v záplavě od června do července a kvetení podpoříte odstraňováním odkvetlých květů. Pravda, je to docela a práce a rostlina roní mléko, takže alergici by si měli dát při manipulaci s ní pozor. Jakmile začne být trs nepěkný, seřízněte jej 3 cm nad zemí a do měsíce naraší v nové trs s dalšími květy, jež vydrží sporadicky nakvétat až do posledních pěkných dnů podzimu. Listy jsou světle zelené, vejčité až protáhle srdčité a při krajích jemně pilovité.
Hybridní půdopokryvné zvonečky preferují rovnoměrně vlhkou, ale dobře propustnou půdu na plném slunci, snesou však i mírné přistínění, zejména v teplejších oblastech. Pro bohaté a opakované kvetení potřebují dostatek živin, přesto jim nesvědčí přehnané hnojení, které vede spíše k bujnému listu než ke květům. Pěstovat je lze i v okrasných venkovních nádobách s dobrým odtokem vody (bez podmisky) a pravidelnou, nikoli však nadměrnou zálivkou. Dávají přednost mírně alkalické až neutrální půdě. Jde o trvalky střední životnosti, které při dobrých podmínkách vydrží na jednom místě řadu let, časem však mohou ve středu trsu řídnout, což je přirozený proces a nikoli známka selhání. Přesazování snášejí poměrně dobře, pokud se provádí mimo hlavní období kvetení a s ohledem na jemný kořenový systém. Při řezu stonků se objevuje mléčná šťáva, která není toxická ani výrazně alergenní a při běžné zahradní práci nepředstavuje riziko. Hybridní půdopokryvné zvonečky patří mezi zdravé a odolné trvalky, netrpí výrazně chorobami ani škůdci, pokud nejsou pěstovány v přemokřené půdě nebo v příliš hustých výsadbách. Mrazuvzdorná minimálně do −34 °C.
Poslední revize 28-09-2021
