Azalea × 'CAROLINA' hybridní japonská azalka
Rhodovit (erikoidní)Azalea
Azalky, dnes botanicky řazené do širokého rodu pěnišníků (Rhododendron), se poprvé objevily v odborné literatuře v polovině 18. století. Carl Linné (1707–1778) je ve svém slavném díle Species Plantarum z roku 1753 popsal jako samostatný rod Azalea. Teprve později botanici pochopili, že azalky nejsou samostatným rodem, ale patří do obrovské rodiny pěnišníků, a dnes tvoří jen jednu z jejich podskupin. Do Evropy se první exempláře dostaly už v 17. století díky nizozemským obchodníkům, kteří je přivezli z Japonska a Číny. V 19. století pak nastala doslova azalková horečka – zejména v Belgii a Anglii, kde šlechtitelé jako Anthony Waterer nebo rodina Backhouseů vytvořili stovky nových hybridů, které se staly ozdobou viktoriánských skleníků i zámeckých parků.
V Asii se azalky staly nejen okrasou zahrad, ale i součástí poezie, legend a každodenní kultury. V Číně nesou jméno „květ kukačky“ (dùjuān huā), protože podle staré pověsti pták kukačka ronil krev, z níž vyrašily rudé květy – proto se v čínské poezii dynastie Tchang objevují jako symbol touhy a melancholie. V Japonsku se satsuki azalky pěstují už od středověku a v období Edo se staly tak populární, že vznikly slavnosti tsutsuji matsuri, které se dodnes konají například v tokijském chrámu Nezu. Tamní zahrady se v době květu proměňují v barevné moře, kam proudí tisíce návštěvníků. V Koreji je azalka známá jako jindallae a objevuje se v lidových písních i poezii, kde symbolizuje ženskou krásu a věrnost. Není tedy divu, že když se azalky dostaly do Evropy, nesly si s sebou nejen exotickou krásu, ale i hluboký kulturní příběh, který jim dodává zvláštní kouzlo.
Když azalka Carolina rozkvete, působí to, jako by se keř oblékl do slavnostního kimona – velké, významně rozevřené květy s růžovým až lososovým středem, bílým lemováním a purpurovým tečkováním vytvářejí dojem malovaných talířků, které se překrývají v patrovité stavbě keře. Habitus je hustý, ale ne těžkopádný – spíše středně kompaktní, s patrnými patry větví, které dávají rostlině elegantní architekturu. Kvetení přichází ve středním termínu – během května, přibližně o týden později než většina japonských azalek a nastupuje najednou, takže efekt je ohromující, ale vydrží déle než u běžných japonských azalek. A když má rok příznivý podzim, dokáže překvapit i několika květy navíc v říjnu a listopadu, jako by se nechtěla smířit s koncem sezóny. Listy jsou stálezelené, eliptické až podlouhlé, kožovité, s jemným leskem a sytě zelenou barvou, která v zimě na chráněných místech přechází do bronzových tónů.
Původ Caroliny je trochu tajemný, bezpečně je doloženo jen jedno: byla vystavena ve Windsoru v roce 1950 a do mezinárodní evidence byla zařazena roku 1958; šlechtitel ani rodičovství v registru uvedeni nejsou. Z praxe je jasné, že nejde o „indickou azalku“ – ověřená odolnost v USDA 5b to vylučuje. Nejpravděpodobněji půjde o starší evropský stálezelený hybrid s příměsí typu satsuki, který vysvětluje delší efekt kvetení i občasné podzimní květy. Carolina tak stojí mezi ranými japonikami a pozdějšími satsuki a lze ji chápat jako jeden z pionýrských mezistupňů na cestě k „pozdním“ hybridům, jejichž cílené šlechtění zahájil v USA Robert Gartrell už ve 30. letech 20. století a které později prosluly jako Robin Hill hybridy.
Carolina se v zahradě chová jako elegantní herečka, která si žádá dobré jeviště a správné partnery. Díky své stavbě a nápadným květům nejlépe vynikne v polostinných partiích mezi většími keři nebo stromy, mezi kterými prosvítá světlo, ale není celý den na plném slunci. Skvěle se kombinuje s dalšími stálezelenými azalkami a pěnišníky, ale také s jarními cibulovinami, jejichž květy se rozloučí právě ve chvíli, kdy Carolina nastupuje na scénu. Vynikne i vedle kapradin, jednobarevných bohyšek nebo stínomilných trav, které podtrhnou její jemnou architekturu a dodají výsadbě vrstvený charakter.
Stálezelené azalky potřebují lehkou, kyselou, velmi propustnou a nejraději neustále vlhkou (nikoli zamokřenou) zem bohatou na železo a fosfor. Používejte speciální hnojiva na rododendrony a azalky, případně i pro vřesovištní rostliny. Pro zachování vlhkosti půdy je nejlepší mít je neustále zamulčované, ideálně kůrou nebo listovkou, která zároveň chrání mělké kořeny před přehříváním a vysycháním. Ideální směs země pro výsadbu je 1/3 rašeliny, 1/3 zetlelého listí nebo vlastního nevápněného kompostu a 1/3 vlastní, nejraději přesáté země z místa, kam ji budete vysazovat. Azalky tvoří mělký kořenový systém rozprostřený do šířky, proto je nesázejte hluboko a v žádném případě do těžké, nepropustné země. Vhodné umístění je polostín nebo rozptýlené slunce pod vysokými korunami stromů; plné slunce zvládnou pouze na část dne, pokud mají dostatek vláhy. Mrazuvzdornost Caroliny je vyzkoušená do -27 °C a rostlina zvládne i celoroční pěstování v širších, ale nepříliš hlubokých venkovních nádobách s izolací proti mrazu. V nádobách je však nutné dbát na občasnou zálivku, protože substrát vysychá rychleji než v záhonu.
Poslední revize 18-12-2010; 19-09-2025
