Albizia julibrissin kapinice, perská akácie

Albizia

Rod Albizia patří do čeledi bobovitých, dříve mimózovitých, a zahrnuje více než sto druhů rozšířených od tropické Asie a Afriky až po severní Austrálii, přičemž několik druhů zasahuje i do Předního východu, odkud pochází první albizie známá Evropanům. Je to poněkud poťouchlý rod, který mnoha botanikům dlouhé roky pletl hlavy, protože jemné, dvakrát zpeřené listy a štětcovité květy se objevují u více příbuzných skupin a hranice mezi nimi nebyly jasné. Často se tyto jemnolisté dřeviny povšechně nazývaly mimózy, což bylo označení lidové a chybné. Správně albizii poprvé vymezil Antonio Durazzini (1735–1787), který si všiml, že některé tropické „mimózy“ mají natolik odlišnou stavbu květenství, že si zaslouží vlastní rod. Názvosloví se od jeho časů ještě několikrát proměnilo a některé druhy putovaly mezi rody Albizia, Mimosa a Samanea, ale dnes už víme, že konkrétně Albizia julibrissin je tím druhem, který dal rodu evropskou tvář a jméno perská akácie, protože pochází z oblastí Předního východu a Kavkazu. Fosilní nálezy z miocénu naznačují, že dřeviny podobného typu rostly kdysi i v oblastech, například v jižní Evropě, kde tehdejší klima bylo mnohem teplejší a subtropické lesy zasahovaly výrazně severněji. Po ochlazení kontinentu a ústupu těchto lesů se jejich předkové stáhli do teplejších částí Asie a Afriky, a trvalo až do 18. století, než byla jen hrstka z nich znovu introdukována do nejteplejších oblastí jižní Evropy a později i severněji.

Tím pro nás nejdůležitějším druhem je Albizia julibrissin, která dala vzniknout jménu perská akácie. Když se v polovině 18. století (1745) dostala do Evropy, byla jedním z prvních jemnolistých stromů z oblastí tehdejší Persie a Kavkazu, odkud přicházely zásilky exotických rostlin do botanických zahrad. Její cesta sem nebyla náhodná. Část exemplářů putovala perskou cestou přes Írán a Osmanskou říši, tedy trasou, kterou po staletí procházely obchodní karavany, diplomatické dary a sběry evropských cestovatelů, kteří se vraceli z Konstantinopole, Isfahánu nebo Tabrízu s rostlinami, jež jim připadaly neobyčejné. Druhá část přicházela kavkazskou cestou přes Gruzii a Arménii, kde ruské botanické expedice sbíraly dřeviny z okolí Tbilisi a Jerevanu a posílaly je do Petrohradu a dále do západní Evropy. Právě odtud pochází jméno „perská“ – ne jako botanický fakt, ale jako stopa po cestě, kterou strom urazil, než se stal součástí evropských parků. Působila exoticky, ale zároveň přívětivě, a protože její listy připomínaly akácie, dostala lidové jméno, které se rychle ujalo. Tehdy botanické zahrady soupeřily o nejzajímavější sbírky a každá nová dřevina se stala malou senzací a zároveň i pokusem, zda přežije a bude se jí dařit. Je tudíž přirozené, že krása této dřeviny nedala spát ani botanikům z chladnějších lokalit Evropy, kteří ji začali rovněž testovat a postupem času se ukázalo, že se jedná o překvapivě mrazuvzdorný strom, který ve správných podmínkách roste a kvete přinejmenším do zóny 6 a některé selekce zvládají i silnější mráz.