Acer shirasawanum ‚Munn001‘ MOONRISE javor Shirasawanův, japonský javor

Acer

Acer shirasawanum, javor Shirasawův, je druh pocházející z Japonska, kde roste v horských oblastech středního a jižního Honšú, na ostrovech Šikoku a Kjúšú. Vyskytuje se zde jako podrostový strom či velký keř v chladnějších, vlhčích lesích, často na strmých svazích s humózní, dobře odvodněnou půdou. Na rozdíl od Acer palmatum, který má široký ekologický rozsah, je A. shirasawanum typičtější pro vyšší nadmořské výšky a stabilnější horské klima, což se odráží v jeho pomalejším růstu a výrazné toleranci k polostínu. Řadí se do stejné taxonomické skupiny jako druhy A. palmatum, A. japonicum a A. sieboldianum, přičemž od prvních dvou se liší zejména hladkými, lysými letorosty, vztyčenými květenstvími a oproti žlutokvětému A. sieboldianum nese červené květy. Listy jsou téměř kruhové, hluboce laločnaté, s 9–13 mělkými, jemně zubatými laloky, které na podzim získávají výrazné odstíny zlata, oranžové a červené. Druh popsal japonský botanik Gen’ichi Koidzumi v roce 1911, a jméno nese na počest botanika Homiho Shirasawy, který se věnoval japonské dendroflóře. V zahradní kultuře je méně rozšířený než Acer palmatum, ale jeho kultivary patří k nejcennějším japonským javorům a mnohé nesou mezinárodní ocenění za okrasnou hodnotu. Do roku 2020 bylo zaregistrováno na 17 uznaných odrůd, z nichž každá má něco navíc.

Javor Shirasawův patří k druhům, které zůstávaly po staletí skryté v horských lesích Japonska a do kulturního povědomí vstoupily později než běžně pěstované javory palmatum. V japonštině nese jméno Ōitaya meigetsu, „měsíční list“, což odkazuje na jeho téměř kruhové, jemně členěné listy, které v tradiční estetice připomínají jasný podzimní měsíc. Ve svých domovských oblastech středního a jižního Honšú, Šikoku a Kjúšú je součástí podzimního momijigari (紅葉狩り), tedy „lov na červené listí“, kdy lidé putují za nejkrásnějšími barvami do chrámových zahrad, hor a parků. Je to svátek podobně vážený jako jarní hanami (花見), při kterém se uctívají kvetoucí třešně. Oproti červeným listům A. palmatum zlaté a oranžové odstíny tohoto druhu tvoří světlejší a klidnější protipól. Japonské javory se objevují i v literatuře – v nejstarší dochované sbírce poezie Man'yōshū z 8. století, v čínské poezii je opěvoval například Wang Wei (699–759), a po staletí jsou pevnou součástí maleb, dřevořezů, textilu i porcelánu. V zahradní tvorbě představují symbol krásy, elegance, klidu a proměnlivosti – vlastností, které se staly součástí estetického kódu celého východoasijského prostoru. Do kulturní praxe vstupují i konkrétními způsoby: listy se používají v ikebaně a sezónních dekoracích, objevují se v čajovém obřadu jako motiv podzimu a v oblasti Minoo u Ósaky se z nich připravuje regionální specialita momiji no tenpura (もみじの天ぷら), sladká pochoutka z listů nakládaných v soli a smažených v těstíčku.

Současná éra japonských javorů stojí na práci několika zásadních osobností a institucí, které určují podobu šlechtění i odborné dokumentace. V západním světě sehrál klíčovou roli americký dendrolog J. D. Vertrees (1920–1993), autor první ucelené monografie Japanese Maples, na niž navázal britský specialista Peter Gregory, dlouholetý kurátor sbírky ve Westonbirt Arboretum. V Evropě patří k nejvýznamnějším centrům nizozemské arboretum a školka Esveld vedená rodinou van Gelderen (zal. 1865), v Japonsku pak tradiční školky jako Tsukasa Maple nebo Kobayashi Momiji-en, které uchovávají staré regionální klony a uvádějí nové kultivary. Mezi nejvýznamnější světové sbírky patří Westonbirt Arboretum ve Velké Británii, Arnold Arboretum při Harvard University (zal. 1872), které dlouhodobě studuje rod Acer, a také Portland Japanese Garden, kde se japonské javory staly ikonickým prvkem a předmětem odborné péče. V Japonsku představují klíčová centra Kyoto Botanical Garden (zal. 1924) a Koishikawa Botanical Garden v Tokiu (zal. 1684), které uchovávají genetickou diverzitu původních forem. V českém prostředí se japonské javory objevují už v 19. století v zámeckých parcích, později se jejich pěstování rozvíjelo v rámci dendrologického výzkumu v Průhonickém parku. Dnes patří k nejvýznamnějším tuzemským sbírkám Dendrologická zahrada Průhonice, Botanická zahrada hl. m. Prahy v Troji a Arboretum Mendelovy univerzity v Brně, které udržují desítky ověřených kultivarů a slouží jako referenční místa pro pěstitele.