Cornus controversa 'VARIEGATA' svída sporná

Cornus

Cornus je rod, který botanici řadí mezi skutečné aristokraty dřevin. Zahrnuje přibližně 50–60 druhů stromů a keřů rozšířených převážně v mírném pásmu severní polokoule, s těžištěm výskytu ve východní Asii a Severní Americe. Fosilní nálezy dokládají jeho existenci už v třetihorách a první vědecký popis rodu publikoval Carl Linnaeus (1707–1778) v roce 1753 ve svém díle Species Plantarum. Člověka provázejí už po staletí nejen jako okrasné dřeviny, ale i jako zdroj tvrdého dřeva, léčivých látek a symbolických významů v lidové kultuře, kde často představují pevnost, řád a dlouhověkost. V češtině se pro rod Cornus používají dvě jména – dřín a svída – což není náhoda, ale výsledek historického vývoje botanického názvosloví. Původně se celé skupině říkalo dřín podle nejznámějšího evropského druhu Cornus mas, jehož tvrdé dřevo dalo jménu slovanský základ. S rozšířením asijských a severoamerických druhů v 19. století však botanici začali rozlišovat plodící dříny a převážně okrasné svídy, které se liší stavbou květů, plodů i růstem. 

Svída sporná, Cornus controversa, pochází z horských lesů Japonska, Koreje, severní Číny a přilehlých oblastí Himálaje, kde roste jako strom podrostu ve světlých, vlhkých lesích. Druh byl formálně popsán britským botanikem Williamem Bottingem Hemsleym (1843–1924) na počátku 20. století, přičemž druhové jméno controversa odkazuje na tehdejší taxonomickou nejasnost – na rozdíl od většiny svíd má totiž střídavé listy, což vedlo k dlouhým diskusím o jeho zařazení. K evropskému poznání druhu významně přispěly už v 19. století sběry Philippa Franze von Siebolda (1796–1866), který přivezl živý materiál z Japonska a otevřel cestu k pěstování v zahradách. Právě díky své přísně vodorovné, patrovité koruně se svída sporná brzy stala vyhledávanou dřevinou v parcích a botanických zahradách Evropy i Severní Ameriky, kde je ceněna především pro architektonický efekt a dlouhověkost. V Japonsku je svída sporná vnímána jako strom klidu a řádu, často vysazovaný v parcích, chrámových zahradách a u tradičních staveb, kde její přísně vodorovné větvení symbolizuje rovnováhu a přirozený rytmus času. Na rozdíl od okázale kvetoucích dřevin zde nikdy nebyla vnímána jako solitér pro efekt, ale jako strom, který má prostor růst pomalu, vrstvit se a stárnout s krajinou.