Arbutus unedo 'ATLANTIC'

Jsem velký milovník středozemní macchie (makchie). Tímto termínem se označuje unikátní druh převážně stálezelené listnaté vegetace objevující se na vyprahlých a často skalnatých lokalitách jižní Evropy. Patří sem například vonokvětka, planika, dub cesmínový, rozmarýn, čilimník, jamovec a další druhy. Tyto rostliny si vybudovaly obranný arzenál proti extrémnímu suchu (kožovité listy jako zásobárna vody), horku (lesklý list odrážející sluneční paprsky), i zvěři (ostny nebo odpudivé vonné silice), což jim zajistilo přežití na velmi nehostinných místech. Zároveň jsme zjistili, že tato odolnost se nějak odráží i do jejich mrazuvzdornosti, tak jsme je začali jednu po druhé testovat a dnes již máme celou skupinu středozemních rostlin, kterým se u nás daří čím dál lépe, neboť s měnícím se klimatem ubývá vody v půdě a tyto keře a stromky jsou na sucho nejen zvyklé, dokonce jej vyžadují. Navíc jsou stálezelené, což je důležité plus pro naše dlouhé zimy.

Stálezelená planika je v macchii zastoupena hojně, možná stejně hojně jako dub cesmínový, neboť se úspěšně množí semeny a odolává požárům. Přirozeně tvoří nižší i vyšší střední patro středozemního lesa. Poprvé ji popsal Carl Linné roku 1753 a díky svému původu zůstala dominantou jižních krajů, kde se díky své adaptabilitě na letní sucha i zároveň i kráse často využívá v zahradách i městské zeleni. Nikdo zřejmě nepředpokládal, že by tahle kráska mohla zvládnout tuhé zimy v severněji položených zemích.

Ale protože planika je keř velice pěkný, nespočet milovníků stálezelených rostlin si nedalo říct a zkoušeli ji pěstovat i mimo její přirozený výskyt. Stejně jako my. Základní druh měl vždycky problémy, jakmile teploty klesly hlouběji než -15 °C, ale byly nalezeny odrůdy a selekce, které zvládly zimy i tužší, pokud se jim připravily vhodné podmínky. Jednou z nich je i Atlantic.

Atlantic je francouzská odrůda mrazuvzdorné planiky, kterou roku 1993 představila školka Minier. Jedná se o pomaleji, hustě a kompaktně rostoucí keřík mnohem nižší výšky, než umí její rodič. Má úhledný, široce vejcovitý habitus a protáhlejší listy oproti podobné, rovněž mrazuvzdorné odrůdě Compacta. Jsou stálezelené a trochu se podobají listům jamovce – jsou úzce obvejčité, asi 5-7 cm dlouhé, vzpřímené, při okrajích jemně pilovité a řapíky a starší větvičky jsou růžové až růžově červené. Starší dřevo nabírá sytě červenohnědou barvu a na borce se tvoří tmavě granátově červené vrásky.

Planika patří do čeledi vřesovcovitých, čemuž odpovídají její konvalinkové květy. Jsou drobné, červenobílé, seskupené v krátkých hroznech a objevují se od podzimu do jara. Mezitím dozrávají jedlé plody, což jsou asi 2 cm široké kuličky, zprvu světle zelené, poté žlutavé a zralé jsou jahodově červené, což stromu dalo jeho jméno. Obsahují až 20 % cukru, ale chuť není zasyrova příliš výrazná, proto se používají spíše do marmelád, likérů a k dalšímu zpracování. Protože zrají velmi dlouho a je jich na keři hodně, často se stane, že nesklizené plody přezrají a samovolně na slunci fermentují, aniž by se kazily, proto si řidiči musí dát při jejich konzumaci pozor, neboť již obsahují alkohol. Ve Středozemí planika zraje na jaře, ale u nás podzimní květy většinou pomrznou a čekáme až na jarní kvetení, které – pokud je horké a slunečné léto, může dát plody na podzim, ale nelze na to spoléhat.

U nás planiku spíše než pro květy a plody pěstujeme pro její dekorativní kvality jako unikátní dřevinu se stálezelenými, lesklými listy. Mladé listy jsou světle zelené s bronzově červeným rašením a zůstávají dlouho svěže zelené, než dozrají do tmavě zelené barvy. Je kompaktní a hustá, takže se bude hodit téměř kamkoli – mezi menší jehličnany nebo jiné stálezelené a kompaktní listnáče, které pozvedne svým drobnějším olistěním, a přirozeně je nezastupitelná, pokud tvoříte středozemní zahradu. U nás několik odrůd pěstuji v těsné blízkosti cypřišovců, které jí chrání před větrem, ale zároveň vypijou všechnu vodu, což jí evidentně nevadí ani trošku.

Planika si zachovává pěkný tvar a není velká, přesto lze dobře stříhat. Zjara po mrazech ji můžete řezem povzbudit k hustšímu větvení. Často se tvaruje dokulata a nádherně vypadají vícekmenné formy, kdy se zachová několik silných, vzpřímených větví jako kosterní, ostatní se odřežou a letním řezem se formuje hřibovitá koruna. Takhle vyniknou její překrásné červenohnědé větve.

Planika potřebuje nutně dobrou, živnou, VÝBORNĚ propustnou půdu, kde jí hlavně v zimě nebudou zahnívat kořeny. S jílovitým podložím ve větší hloubce si snadno poradí. Po výsadbě zem udržujte rovnoměrně vlhkou, ale jakmile zakoření, zálivku omezte nebo úplně vynechte – je zvyklá zvládnout celé léto pouze s deštěm bez naší zálivky navíc. Pěstujte ji na plném slunci nebo v jen v lehkém polostínu a přednostně na chráněném stanovišti. Doporučujeme vysazovat silnější rostliny se zralým dřevem, aby během první zimy nedošlo k poškození mladých větviček. Vyzkoušená mrazuvzdornost je -23 °C. Netrpí na choroby ani na škůdce.

Poslední revize 28-06-2022.