Pulmonaria 'BLUE ENSIGN' plicník
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Pulmonaria
Rod Pulmonaria popsal Carl Linné (1707–1778) v roce 1753 a zahrnul do něj rostliny, které se v Evropě a západní Asii vyskytují přirozeně od Pyrenejí až po Kavkaz. Jeho české jméno plicník pochází z konce 16. století a jeho prvním doloženým autorem je Pavel Hájek z Libočan (1596). Rod dnes zahrnuje zhruba šestnáct druhů, z nichž každý má trochu jiný charakter: Pulmonaria officinalis s pevnými zelenými listy, P. longifolia popsaná Augustinem Pyramem de Candolle (1778–1841) s dlouhými, úzkými čepelemi, P. rubra určená F. A. Marschall von Biebersteinem (1768–1826) s neobvykle červenými květy a P. saccharata, kterou vědecky zpracoval Johann Christian Daniel von Schreber (1739–1810), se svými typickými „cukrovými“ skvrnami. Společným znakem rodu je časné jarní kvetení a zvláštní schopnost měnit barvu květů z růžové do modré podle chemického složení nektaru, což je drobný botanický trik a často popisovaný fenomén, kterého si všimne i úplný laik.
Mezi všemi druhy má výjimečné postavení Pulmonaria officinalis, plicník lékařský. Právě ten se stal evropskou léčivkou, která se objevuje v herbářích už od středověku. Lidé věřili, že skvrnité listy připomínají nemocné plíce, a proto pomáhají při kašli, horečkách a „vnitřním chladu“. I když tahle symbolika byla spíš obrazná než vědecká, rostlina skutečně obsahuje slizové látky a třísloviny, které dokážou zklidnit podrážděné sliznice. Proto se používala při kašli a nachlazení a v lidovém léčitelství si udržela pověst byliny ‚na plíce‘ až do 20. století. Roste přirozeně v listnatých lesích od Francie po Ukrajinu, často v polostínu a na vlhčích půdách, a díky své odolnosti se stal jedním z nejdůležitějších výchozích druhů pro pozdější šlechtění.
Moderní hybridizace plicníků začala až na konci 20. století, kdy se šlechtitelé rozhodli posunout rod z role skromných léčivek do pozice plnohodnotných zahradních trvalek do polostínu a stínu. V 90. letech začali Alan Bloom (1906–2005) z britského Blooms of Bressingham a americký pěstitel Dan Heims (Terra Nova Nurseries) cíleně křížit P. saccharata, P. officinalis, P. longifolia a P. rubra. Chtěli získat rostliny s výraznější kresbou listů, delším kvetením a hlavně vyšší odolností vůči padlí, které starší odrůdy často trápilo. Výsledkem jsou dnešní hybridy s listy připomínajícími malířské plátno, kompaktním růstem, delší vegetační sezónou a spolehlivostí, díky níž se staly stálicemi smíšených záhonů. Zároveň se jim – nutno dodat, že často i bez záměru – získat odrůdy se stabilnější barvou květu, kde se neprojevuje ta výrazná proměnlivost z mladých růžových květů na dospělé modré.
Plicník Blue Ensign (‚Modrá zástava‘) hrdě dostojí svému jménu, neboť se jedná o jednu z nejmodřejších odrůd, které známe. Nese zvonkovité, převážně hořcově modré květy, pouze malá část z nich má tmavě fuchsiové hrdlo, ale nelze mluvit o pravidelném střídání růžového a modrého květu jako u většiny ostatních plicníků. Takže celkový barevný dojem z květů je sytě modrý. Kvetou nejčastěji od začátku dubna 3-4 týdny na cca 20-30 cm vysokých stoncích, ale je-li nástup jara rychlejší a teplý, mohou vykvést i o pár týdnů dříve.
Druhým důležitým rozlišovacím znakem odrůdy Blue Ensign jsou listy, které jsou čistě zelené, tedy bez jakéhokoli panašování či skvrn jako u jiných atraktivních hybridů plicníku cukrového či dlouholistého. Jsou široce kopinaté a jemně chloupkaté stejně jako stonky. V mírných zimách jsou neopadavé. Po odkvětu doporučujeme celý trs ostříhat až u země, čímž podpoříte růst nových a velkých listů, které zůstanou pěkné až dokonce roku.
Poslední revize 25-03-2022
Velkolisté formy plicníků vyžadují živou a kyprou půdu, která nebude vysychat ani zůstávat trvale podmáčená, aby se předešlo houbovým chorobám. V přírodě přirozeně rostou pod stromy, jež jim zajišťují ochranu před vysycháním, a v dobré půdě mírně kyselé až neutrální reakce – silně vápenité podloží netolerují. Tyto rostliny preferují polostín nebo stín; na plném slunci mohou jejich listy utrpět popáleniny, s výjimkou odrůd, které slunce tolerují. I když některé listy mohou po zimě zůstat pěkné, brzy zjara – ještě před rašením stonků s květy – je vhodné celý trs seříznout kousek nad zemí. Plicník je mrazuvzdorný až do teplot kolem -34 °C a není příliš vhodný do nádob, protože nelibě snáší střídání sucha a vlhka.
