Helwingia himalaica

Helvingie je asijský taxon, jež byl dříve zařazen do čeledi cornaceae, ale díky unikátním vlastnostem pro něj koncem 19. století několik botaniků vytvořilo samostatnou čeleď helwingiaceae. Jedná se o stálezelené i opadavé keře, jejichž velkou atrakcí jsou droboučké květy, jež vyrůstají z prostředků listů. V Evropě jsou téměř neznámé a najdete je asi jen ve sbírkách nadšenců a sběratelů rarit a zvláštností. Zřejmě díky velké ploše přirozeného výskytu (od Nepálu po Japonsko) to jsou velmi variabilní rostliny, mezi nimiž se málokdo vyzná a často najdete v evropských i amerických školkách omyly. My se opíráme o studii japonských botaniků Hiroshi HARA a Sachiko KUROSAWA z publikace Tokijské univerzity FLORA OF EASTERN HIMALAYA z roku 1975.

Helvingie himálajská je původem z východního Nepálu a západní Číny a poprvé byla popsaná v roce 1879. Jedná se o vzácný, stálezelený až polo-opadavý keř s dužnatými větvemi, který se v chladnějších oblastech chová jako polokeř. Přirozeně se nalézá většinou jako lesní podrost a jen výjimečně na poloslunných lokalitách okrajů lesů. Nese neobvykle tvarované listy – jsou úzké, protáhle kopinaté s ocáskem u špičky, 5-11 cm dlouhé a 1-4 cm široké. Okraje jsou posety droboulinkými nepichlavými ostny. Jsou matné, vínově červené při rašení a dozrávají do sivě zelené, ale nejnovější list si stále drží vínový odstín až do zimy.

Roste vzpřímeně, středně rychle až rychle (30-40 cm za rok) a rozrůstá se dužnatými oddenky, díky kterým spíše než keř tvoří houštinu s atraktivními listy. Pokud o rozšiřování rostliny do stran pomocí oddenků nestojíte, okolí rostliny zakryjte mulčovací agrotextílií. Zachovává si listy po celé délce větví, takže zůstává od země hustá až neprůhledná. Starší rostliny tvoří v polovině jara droboučké květy, jež vyrůstají jako stigmata z prostředků nejširší části listů a po nich následují malé tmavě červené až černé plody, pokud máte samčí i samičí rostlinu (jsou dvoudomé).

Helvingie se v přírodě vyskytuje jako podrost vysokých stromů a součást houštin. Nevyžaduje plné slunce a někteří pěstitelé jej ani nedoporučují, naopak se jí dobře daří ve stínu. Vyzkoušeli jsme, že výborně prospívá v kyselé až neutrální půdě, kde barva jejího olistění je nejsytější. Lze jakkoli stříhat od jara do poloviny léta. Dává přednost vlhčí zemi před přeschnutím – doporučujeme nechat ji zamulčovanou po celý rok. Vyzkoušená mrazuvzdornost je zatím do -24 °C.

Poslední revize 28-11-2021