Prunus laurocerasus 'PIRI' bobkovišeň lékařská
Prunus
Rod Prunus je docela obsáhlý a hlavně rozmanitý – zahrnuje na 350 různých druhů, z nichž některé byste do stejného pytle rozhodně nehodili. Jeho zástupce najdete od Asie přes Evropu a severní Afriku až po severní Ameriku. Jedná se o stromy a keře ceněné většinou pro bohaté a atraktivní kvetení nebo ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě o stálezelený druh, jehož neopadavé listy jsou důležitým prvkem hlavně v období vegetačního klidu, kdy ostatní dřeviny jsou bez listí. Jmenuje se bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a jeho starší jméno, které možná lépe vystihovalo její charakter, znělo střemcha vavřínolistá. Pochází z oblastí kolem Černého moře, z Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Její lesklé, kožovité listy připomínají vavřín, a právě díky této podobnosti získala své jméno — „lauro cerasus“, tedy „vavřínová třešeň“. Do Evropy se dostala už v 16. století a díky své mrazuvzdornosti i u nás patří k nejzásadnějším stálezeleným druhům.
Bobkovišeň byla vědecky popsána v roce 1753 Carlem Linném ve slavném díle Species Plantarum, kde získala své dnešní jméno Prunus laurocerasus. Její pěstování a využívání je ale doloženo už ze starověku – zmiňují ji Theofrastos, Dioskoridés i Plinius, kteří ji popisovali jako rostlinu podobnou vavřínu a upozorňovali na její zvláštní účinky. Listy obsahují kyanogenní glykosidy, především prunasin a v menší míře amygdalin, z nichž se při správném zpracování uvolňovala kyselina kyanovodíková. Právě tyto látky stály za vznikem destilátu známého jako aqua laurocerasi, který se s patřičnou opatrností využíval jako sedativum.
Bobkovišeň Piri se řadí k miniaturám mezi těmito stálezelenými keři. Vyšlechtil ji maďarský pěstitel Dr.Jozsa Miklos, který se již dlouho zabývá šlechtěním těchto keřů s cílem získat kompaktní, krásné a hlavně velmi mrazuvzdorné odrůdy. Roste pomalu až zakrsle, jen asi 5-10 cm za rok a tvoří husté, bohatě větvené keře polokulovitého habitu. Neopadavé listy jsou kožovité, temně zelené, široce elipčité až vejčité a lesklé. Piri výborně zvládá středoevropské mrazy stejně jako horká a suchá léta posledních let. V dubnu vykvétá vzpřímenými hrozny, jež jsou složené z drobných, bílých květů, jež voní po šeříku. Po opylení nastupují lákavé, lesklé černé plody, které jsou pochoutkou pro ptactvo. Nejsou jedovaté, pouze zrníčka v nezralých, tvrdých plodech obsahují stopová množství stejné látky jako hořké mandle a musela by se dokonale rozkousat, aby přivodila nevolnost. Pokud chcete rostlinu stříhat, pro podporu větvení můžete poprvé v polovině jara před rašením nových listů a v polovině léta pro tvarování plotů.
Bobkovišně vyžadují vlhkou, ale dobře propustnou, ideálně kyselou až neutrální půdu bohatou na živiny. Neprodyšnou, těžce jílovitou, bahnitou či trvale podmáčenou zem netolerují. Jsou citlivé na vápno v půdě, což se nejčastěji projeví tzv. chlorózou – listy ztrácejí zeleň a vystupuje kresba žilnatiny. K podobným příznakům může dojít i při nedostatku živin. V obou případech pomůže přidání hořké soli, organických živin (hnojení) nebo úprava půdní reakce směrem ke kyselé. Lze je jakkoli stříhat; výborně snášejí i zmlazovací hluboký řez do starého dřeva, ze kterého ochotně regenerují. Nejvhodnější doba řezu je zjara po mrazech, tvarovací střih se provádí v polovině léta. Protože mají listy po celý rok – i v zimě – a neustále z nich odpařují vodu, potřebují dostatečný přísun vláhy. Než si vytvoří hlubší kořenový systém, je vhodné je během suché zimy alespoň jednou za měsíc zalít, aby netrpěly vysoušením a následným popálením listů ostrým zimním sluncem. Pro udržení vlhkosti i jako ochranu proti teplotním výkyvům doporučujeme celoroční mulčování. Mrazuvzdorná je do min. -27 °C a vhodná do venkovních nádob.
Poslední revize 27-12-2020; 22-12-2025
