Helwingia chinensis var. chinensis

Helvingie je asijský taxon, jež byl dříve zařazen do čeledi cornaceae, ale díky unikátním vlastnostem pro něj koncem 19. století několik botaniků vytvořilo samostatnou čeleď helwingiaceae. Jedná se o stálezelené i opadavé keře, jejichž velkou atrakcí jsou droboučké květy, jež vyrůstají z prostředků listů. V Evropě jsou téměř neznámé a najdete je asi jen ve sbírkách nadšenců a sběratelů rarit a zvláštností. Zřejmě díky velké ploše přirozeného výskytu (od Nepálu po Japonsko) to jsou velmi variabilní rostliny, mezi nimiž se málokdo vyzná a často najdete v evropských i amerických školkách omyly. My se opíráme o studii japonských botaniků Hiroshi HARA a Sachiko KUROSAWA z publikace Tokijské univerzity FLORA OF EASTERN HIMALAYA z roku 1975.

Helvingie čínská a její hlavní varieta chinensis byla poprvé popsaná v roce 1893 (Batalin). Je to velmi otužilý druh nalezený v severní Barmě a v západní a centrální Číně (Yunnan, S‘-čchuan, Kansu, Kweichou, Hupeh). Pro mě je asi nejatraktivnějším druhem, protože její listy jsou spolehlivě neopadavé při běžných českých zimách (do cca -20°C). Jsou 5-6 cm dlouhé, velmi úzké (1-1,5cm), protáhle kopinaté, tmavě zelené se slabým náznakem světle zelených žilek a raší tmavě vínově červené, což je i barva mladých větviček. Jsou vysoce lesklé a jejich kraje jsou mělce pilovité.

Roste vzpřímeně, středně rychle až rychle (20-40 cm za rok) a rozrůstá se dužnatými oddenky, díky čemuž bych rostlinu nenazýval keřem, spíše krásným houštím s atraktivními listy. Zachovává si listy po celé délce větví, takže zůstává od země hustá až neprůhledná. Starší rostliny tvoří v polovině jara droboučké květy, jež vyrůstají jako stigmata z prostředků nejširší části listů a po nich následují malé tmavě červené až černé plody, pokud máte samčí i samičí rostlinu (jsou dvoudomé). Pokud o rozšiřování rostliny do stran pomocí oddenků nestojíte, okolí rostliny zakryjte mulčovací agrotextílií.

Helvingie se v přírodě vyskytuje jako podrost vysokých stromů a součást houštin. Nevyžaduje plné slunce a někteří pěstitelé jej ani nedoporučují, naopak se jí dobře daří ve stínu. Vyzkoušeli jsme, že výborně prospívá v kyselé až neutrální půdě, kde barva jejího olistění je nejsytější. Lze jakkoli stříhat od jara do poloviny léta. Dává přednost vlhčí zemi před přeschnutím – doporučujeme nechat ji zamulčovanou po celý rok. Vyzkoušená mrazuvzdornost je zatím do -24°C a dokonce zvládla i zimu ve venkovním květináči bez izolace.

Poslední revize 31-12-2019