Prunus laurocerasus 'DIANA' bobkovišeň lékařská
Prunus
Rod Prunus je docela obsáhlý a hlavně rozmanitý – zahrnuje na 350 různých druhů, z nichž některé byste do stejného pytle rozhodně nehodili. Jeho zástupce najdete od Asie přes Evropu a severní Afriku až po severní Ameriku. Jedná se o stromy a keře ceněné většinou pro bohaté a atraktivní kvetení nebo ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě o stálezelený druh, jehož neopadavé listy jsou důležitým prvkem hlavně v období vegetačního klidu, kdy ostatní dřeviny jsou bez listí. Jmenuje se bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a jeho starší jméno, které možná lépe vystihovalo její charakter, znělo střemcha vavřínolistá. Pochází z oblastí kolem Černého moře, z Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Její lesklé, kožovité listy připomínají vavřín, a právě díky této podobnosti získala své jméno — „lauro cerasus“, tedy „vavřínová třešeň“. Do Evropy se dostala už v 16. století a díky své mrazuvzdornosti i u nás patří k nejzásadnějším stálezeleným druhům.
Bobkovišeň byla vědecky popsána v roce 1753 Carlem Linném ve slavném díle Species Plantarum, kde získala své dnešní jméno Prunus laurocerasus. Její pěstování a využívání je ale doloženo už ze starověku – zmiňují ji Theofrastos, Dioskoridés i Plinius, kteří ji popisovali jako rostlinu podobnou vavřínu a upozorňovali na její zvláštní účinky. Listy obsahují kyanogenní glykosidy, především prunasin a v menší míře amygdalin, z nichž se při správném zpracování uvolňovala kyselina kyanovodíková. Právě tyto látky stály za vznikem destilátu známého jako aqua laurocerasi, který se s patřičnou opatrností využíval jako sedativum.
Diana patří mezi starší, osvědčené odrůdy bobkovišně, které se udržely hlavně díky své spolehlivosti a vysoké mrazuvzdornosti. Do pěstování byla uvedena v roce 1930 německou školkou Herberg v Lüdenscheidu jako výběr z existující populace bobkovišní, nikoli jako výsledek cíleného šlechtění. Právě dlouhodobé ověřování chování rostlin v provozu je důvodem, proč je dodnes ceněná jako spolehlivá. Roste jako středně vzrůstný, široce rozložitý keř ve tvaru otevřeného vějíře s hustým větvením. Listy jsou široce eliptické až vejčité, pevné, neopadavé a výrazně lesklé, dlouhé přibližně 9–13 cm. Mladé rašení má často bronzový nádech, který postupně přechází do tmavě zelené barvy. Díky silné textuře listů působí keř celoročně zdravým a stabilním dojmem.
Na jaře, obvykle v dubnu až květnu, se objevují vzpřímená hroznovitá květenství složená z drobných, krémově bílých květů. Po odkvětu se vytvářejí tmavé, lesklé plody, které jsou vyhledávanou potravou ptactva. Byly provedeny testy týkající se jedovatosti plodů (zdroj: Plants For A Future), které prokázaly, že riziko spočívá pouze v konzumaci listů a semen z nezralých plodů; vyzrálé či popadané plody nepředstavují zdravotní nebezpečí ani pro děti.
Diana tvoří velmi pěkný, nevysoký keř, který nabídne především výplň doširoka. Roste klidně a vyrovnaně, bez vytáhlých letorostů, takže nevyžaduje častý řez. Lze ji použít do živého plotu i jako atraktivní, tmavě zelený, neopadavý keř v kompozici s dalšími dřevinami. Protože nevyžaduje přímé slunce, funguje spolehlivě i jako trvalá zeleň pod vysokými, opadavými stromy a dobře si rozumí také jako partner jehličnatých keřů.
Bobkovišně vyžadují vlhkou, ale dobře propustnou, ideálně kyselou až neutrální půdu bohatou na živiny. Neprodyšnou, těžce jílovitou, bahnitou či trvale podmáčenou zem netolerují. Jsou citlivé na vápno v půdě, což se nejčastěji projeví tzv. chlorózou – listy ztrácejí zeleň a vystupuje kresba žilnatiny. K podobným příznakům může dojít i při nedostatku živin. V obou případech pomůže přidání hořké soli, organických živin (hnojení) nebo úprava půdní reakce směrem ke kyselé. Lze je jakkoli stříhat; výborně snášejí i zmlazovací hluboký řez do starého dřeva, ze kterého ochotně regenerují. Nejvhodnější doba řezu je zjara po mrazech, tvarovací střih se provádí v polovině léta. Protože mají listy po celý rok – i v zimě – a neustále z nich odpařují vodu, potřebují dostatečný přísun vláhy. Než si vytvoří hlubší kořenový systém, je vhodné je během suché zimy alespoň jednou za měsíc zalít, aby netrpěly vysoušením a následným popálením listů ostrým zimním sluncem. Pro udržení vlhkosti i jako ochranu proti teplotním výkyvům doporučujeme celoroční mulčování. Diana je velmi dobře mrazuvzdorná do cca -27 °C.
Poslední revize 15-05-2019; 22-12-2025
