Cedrus deodara 'AUREA' cedr himálajský
Ectovit (ektomykorhizní)Cedrus
Rod cedrů patří k těm několika málo dřevinám, které provázejí lidskou paměť tak dlouho, až se zdá, že tu byly odjakživa. Fosilie pylu i zkamenělého dřeva dokazují, že cedry kdysi pokrývaly rozsáhlé oblasti Eurasie, než se jejich areál během třetihor a čtvrtohor zúžil do horských pásem východního Středomoří a západní Asie. Už samotné jméno rodu, odvozené z řeckého kedros a latinského cedrus, připomíná jejich vonné, pryskyřičné dřevo, které se stalo symbolem trvanlivosti, posvátnosti a moci. Za zmínku stojí i občasný jazykový omyl: ruské slovo кедр – kedr neoznačuje cedr, ale borovici sibiřskou (Pinus sibirica), tedy zcela jiný rod jehličnanů. Cedry se objevují v eposech, biblických textech i antických mýtech; jejich dřevo neslo střechy chrámů, kýly lodí i trůny králů. Když stojíte pod starým cedrem, máte pocit, že čas se zpomalí – jako by strom věděl, že lidský život je jen krátká epizoda v jeho vlastním příběhu, který trvá staletí.
Cedr himálajský pochází ze západního Himálaje, kde roste od Afghánistánu přes severní Pákistán a Indii až po západní Nepál. Jeho vědecké jméno deodara vychází ze sanskrtského devadāru, tedy „strom bohů“ nebo „dřevo bohů“. Právě toto jméno napovídá, jak výjimečné postavení měl v kultuře horských oblastí Himálaje a jeho porosty se uctívaly jako posvátné lesy. Po staletí vytvářel rozsáhlé horské lesy a patřil k hospodářsky nejcennějším dřevinám západního Himálaje. Ze všech pravých cedrů je navíc jediným druhem, který přirozeně zasahuje až do subtropického klimatického pásma. Neroste však v nížinách, ale na horských svazích a v údolích západního Himálaje, zpravidla v nadmořských výškách 1200 až 3500 m. Jeho dřevo je pevné, trvanlivé, aromatické a mimořádně odolné vůči hnilobě i dřevokaznému hmyzu, díky čemuž se využívalo ke stavbě chrámů, mostů, horských domů i vodních staveb. Cedry byly tradičně vysazovány také v blízkosti svatyní a posvátných míst, kde symbolizovaly sílu, dlouhověkost a spojení člověka s božským řádem.
Evropští botanici jej poznali teprve na počátku 19. století. Druh byl roku 1824 popsán britským botanikem Davidem Donem (1799–1841) pod jménem Pinus deodara. Ve druhé polovině 19. století se přirozenými porosty deodar podrobně zabýval také Dietrich Brandis (1824–1907), zakladatel moderního indického lesnictví, který stál u prvních pokusů o vědeckou správu a ochranu himálajských lesů. Pro nás ale nejvýznamnějším mezníkem se stal rok 1831, kdy důstojník Východoindické společnosti William Leslie Melville dovezl první semena do Skotska. Z nich vyrostly jedny z prvních evropských exemplářů a cedr himálajský se během následujících desetiletí rozšířil do parků a arboret po celé Evropě. Ve viktoriánské Británii se stal jedním ze symbolů tehdejší posedlosti exotickými jehličnany a patřil k nejžádanějším novinkám okrasného zahradnictví. Některé z tehdy vysazených stromů dodnes patří k největším a nejcennějším exemplářům svého druhu mimo domovský Himálaj. Jejich monumentální koruny se již téměř dvě století zvedají nad parky a historická sídla Evropy, od anglického Dropmore a Eastnor Castle přes italskou Villa Carlotta až po španělské Señorío de Bertiz, kde svou majestátností často soupeří s budovami samými.
Odrůda Aurea nese zářivě zlatožluté až žlutozelené neopadavé jehlice, které vyrůstají ve svazcích po 20 až 30. Roste pomaleji než základní zelený druh a dorůstá do menší velikosti kolem 4-5m, takže dospělý strom se vejde i do středně velké zahrady. Starší rostliny nabývají charakter unikátních solitér, protože každý je trochu jiný. Tato zlatá odrůda cedru je velice populární v Německu a v Holandsku, kde barevné listy a jehličí byly vždy středem zájmu zákazníků. Jeho mrazuvzdornost kolem -25 °C není taková jako například u libanonského, ale dle mnohých zkušeností s pěstováním v naší republice nepředstavuje větší potíže a je spolehlivý. Při extrémně tuhých zimách a v horských regionech mohou namrzat nedozrálé větvičky a jehlice, které se na jaře obnoví.
Poslední revize 20-02-2010; 06-02-2019
Cedr himálajský je pozoruhodně přizpůsobivý strom, kterému se daří ve většině evropských zemí včetně Česka a Slovenska, méně vhodný je pouze pro chladnější oblasti severní Evropy. Nejlépe prospívá na plném slunci v hluboké, dobře propustné půdě, ale jeho mohutný kořenový systém si poradí i s tužšími jílovitými půdami, pokud při výsadbě zajistíte, aby se v prvních letech v jílovité výsadbové jámě neutopil (viz Pokyny k výsadbě). Nesnáší dlouhodobé zamokření ani silně vápenaté půdy, kde může trpět chlorózou a slabším růstem. Mladé rostliny vyžadují po výsadbě střídmou, ale pravidelnou zálivku, po zakořenění však snášejí letní přísušky stejně dobře jako například borovice. Přirůstá dvakrát ročně a při těchto růstových vlnách postupně shazuje nejstarší jehličí. Řez obvykle nevyžaduje a nejlépe vynikne tehdy, když má dostatek prostoru pro přirozený vývoj koruny. Prosvětlení přehuštěných korun a odstranění poškozených větví je možné od jara do poloviny léta. Hnojení nedoporučujeme, protože přirozenější tempo růstu podporuje lepší vyzrávání letorostů před zimou. Dobře snáší městské prostředí i znečištěné ovzduší. Přestože vytváří rozsáhlý kořenový systém, není znám závažným poškozováním komunikací ani staveb – ostatně více než století výsadeb v mnoha a často i menších evropských městech dokládá, že jej lze úspěšně pěstovat i v blízkosti silnic, chodníků a budov.
Mrazuvzdornost starších stromů dosahuje krátkodobě až −29 °C, mladé exempláře však mohou být v tuhých zimách citlivější na poškození výhonů, zejména při pozdně zimním nebo časně jarním oslunění během mrazivých dnů. Případně poškozené jehličí však strom na jaře spolehlivě nahradí. Pro chladnější lokality, kde zimní teplota pravidelně klesá pod −24 °C nebo kde silné mrazy přetrvávají delší dobu, doporučujeme vybírat selektované kultivary s vyšší mrazuvzdorností.
