LETNÍ MAGNÓLIE - královny mezi stromy

S oblibou tvrdím, že pokud chcete strom, který si budete sami závidět, pořiďte si velkokvětou magnólii. Proč? Protože je úžasná! Začátkem devadesátých let minulého století jsem navštívil zámek Windsor v Anglii. Bylo ke konci léta a na tamních vysokých kamenných zdech opevnění se leskly obrovské zelené listy a mezi nimi něco, co jsem si tehdy ani netroufl zdálky nazvat květy. Nebyly srovnatelné s ničím, co kvete u nás. Obrovské, čistě bílé a, jak jsem později zjistil, nádherně vonné. Velkolepost královského sídla společně s monumentalitou dlouhých a vysokých zdí si žádala dobře zvolený doplněk a moudrý zahradník jej tehdy zvolil skvěle. K patám zdí zasázel tyto krásné stromy, které poté vyřezával tak, aby se tiskly ke zdem a tvořil jakýsi pokryv z nepravidelného větvení a okázalého olistění, jež na zimu neopadá. Celkově měla rostlina působit, jako by se po zdech pnula a to se podařilo. Jeho mistrovské dílo pak bylo rok co rok v létě korunováno množstvím bílých květů.
V ten okamžik jsem se rozhodl, že takovou magnólii musím mít stůj co stůj. Můj průvodce se jen ušklíbl a s anglickou pýchou v oku mě upozornil, že tato rostlina je příliš choulostivá, než aby vydržela české mrazy a že ji mohou mít jen oni v Anglii, kde téměř nemrzne. Ještě netušil, jak daleko zajdu, abych ho přesvědčil o opaku. Trvalo to opravdu několik let, než se mi podařilo dobrat se zdrojů spíše od nadšených obdivovatelů a pěstitelů této rostliny v nehostinných podmínkách než encyklopedických údajů, které vesměs vylučují její existenci v zemích, kde mrazy klesají pod -15°C. Velmi zkráceně, štěstí mi přálo a historie hledání této chlouby letních zahrad pro naše podnebí má své ovoce. A po několika letech zkoušení a testovacích výsadbách máme výsledky. Jaké? Pozitivní!
Je nám tímto velkou ctí představit nejkrásnější kvetoucí strom planety pro mírné klima, magnólii velkokvětou – magnolia grandiflora. V anglickém názvosloví je také nazývána magnólií jižní nebo kalifornskou. Jedná se o středně velký strom u nás, ve své domovině však o vzrůstný a široký kousek. Listy jsou tmavě zelené, extrémně lesklé, neopadavé a zespod jej pokrývají zrzavě hnědé chloupky. Květy jsou okázalé, mají 9-12 sněhově, později až krémově bílých okvětních plátků, a jsou obrovské: 15-30 cm v průměru (podle druhu). Její původ náleží do jihovýchodní části pobřeží USA, odkud se přirozený výskyt táhne až do centrální Kalifornie. Proto je nazývána „jižní“ a až donedávna byla doménou zemí s teplými zimami a slunným a horkým létem. Ale byl by v tom čert, aby se nestalo něco, co malinko zamíchalo kartami. V severní části USA přirozeně rostou magnólie opadavé, podobné těm, na které jsme zvyklí na jaře u nás. Několik druhů má dokonce květy podobné tomuto jižnímu druhu.
Má se za to, že v průběhu množství let, jak výskyt magnólie velkokvěté postupoval podél východního pobřeží výše na sever, přirozeně vznikl hybrid právě mezi druhem opadavým a druhem neopadavým. Toto pomezí bylo nalezeno ve státe Virginia, odtud také jméno magnolia virginiana. Vlhká, až téměř bažinatá místa milující rostlina má neopadavé listy a bílé květy a odolává daleko silnějším mrazům, než na které je ve své domovině zvyklá. Proto se stala i základem pro zkoumání jejích vlastností a výsledky byly použity pro šlechtění o mnoho krásnější kolegyně – magnólie velkokvěté tak, aby byla mrazuvzdornost virginiany vštípena grandifloře.
Žádný z pěstitelů se nepochlubil, jak přesně svého výsledku dosáhl, ale na trhu se začaly objevovat odrůdy, které jsou schopny přežít různé stupně mrazů a navíc s minimálními ztrátami olistění přes zimu. Z USA do Evropy, konkrétně do Francie, byla před více jak 150 lety dovezena rostlina, jež prosperovala i v chladnějších regionech a stala se žádaným artiklem nejenom pro Středozemí ale i pro teplejší oblasti kontinentální Evropy. Byla pojmenována „Gallissonniére“ po francouzském guvernérovi v Kanadě v 18.století. Dost možná je to právě ona, která zdobí zámek ve Windsdoru, neboť se s úspěchem začala pěstovat i v Anglii a Irsku. Vedle štíhlých, vysokých cypřišů je v Itálii tento druh neodmyslitelný symbol Toskánska. V téměř každé zahradě najdete alespoň jednu, většinou stříhanou do kuželů nebo subtilních tvarů, aby se dosáhlo maximálního efektu na malém prostoru. Má velké listy do špičky a velké květy, její spolehlivá mrazuvzdornost je cca -20°C a setkáte se s ní i na úpatí italských Alp.
Dalším kultivarem se zajímavou historií je „Edith Bogue“. Příběh praví, že jednu velmi krutou zimu v severní části New Jersey v USA pomrzly paní Bogueové téměř všechny velkokvěté magnólie při teplotách kolem -30°C. Zbyla pouze jedna, která se měla čile k světu a tak ji zkusila množit. Brzy zjistila, že jí příroda seslala velmi odolný klon, díky němuž je nyní určitě milionářka, neboť jej nechala patentovat a množení podléhá placené licenci. Květy nese velké, stejně jako listy.
To botanici v Kanadě, ve státě British Columbia, nezaháleli a vypěstovali také mrazuvzdornou odrůdu, jež úspěšně konkuruje Edith Bogue, neboť rovněž výborně vzdoruje silným mrazům a nadšení pěstitelé se přou, která z nich je navíc odolnější zimnímu úpalu bez markantního poškození listů. Dostala jméno „Victoria“. Květy jsou i zde velmi velké, listová poupata mají růžovou barvu a listy jsou 20-30 cm dlouhé. I množení tohoto druhu podléhá placené licenci, proto se u těchto dvou odrůd setkáte zpravidla s vyšší cenou. Každopádně jsou to ověřené druhy, které není nutno na zimu chránit.
Další kultivary již vaši pomoc při silných mrazech budou potřebovat. “Exmouth“ je velmi mrazuvzdorný kultivar, jež se s úspěchem rozšiřuje do severnějších částí Itálie, Velké Británie a USA. Odolává mrazům do cca -25°C a má o něco menší a kompaktnější růst, takže si ji můžete dovolit i vy, pokud máte středně velkou zahradu.
A máte-li zahradu opravdu malou, pro vás bude ideální odrůda „Little Gem“ s květy o průměru 15-20 cm. Roste pomalu a hustě. Jedná se ale o něco choulostivější variantu, která snáší cca -20°C na listech a -25°C ve dřevě.
U nás se velmi populární stala odrůda „Goliath (Praecox)“, které za léta pěstování v našich podmínkách vykazuje silnější mrazuvzdornost, než se běžně uvádí na internetu (cca -23° až -25°C) a navíc kvete již v mladém věku a poupata se tvoří neustále celé léto až do posledních teplých dnů ranného podzimu.

Pěstování velkokvětých magnólií není těžké, i když přirozeně vyžaduje více péče než třeba smrk. Je potřeba si uvědomit, odkud pochází a co potřebuje. První důležitá věc je umístění. Pro bohaté kvetení potřebuje hodně slunce a teplé stanoviště. V Čechách máme léto teplé a dostatečně dlouhé na vyzrání letorostů a tvoření květů, což je výhoda. Určitě stojí za úvahu ji i přes dobrou mrazuvzdornost najít místo chráněné před nejostřejším větrem, který by jí vysušoval na podzim a v zimě listy. Má ráda vysokou vzdušnou vlhkost, kterou u nás neumíme imitovat, takže budeme alespoň myslet na dostatečné zamlčování kořenů a udržování země vlhké (nikoli mokré!). Půdní reakce není důležitá, i když je pravda, že kyselá zem (s rašelinou) lépe pomáhá rostlině absorbovat železo tolik důležité pro vybarvení listů. Starší rostliny mají rády jíl, až se k němu vlastními kořeny prorostou. Je náročná na živiny v půdě, takže doporučujeme na jaře použít některé rozpustné startovací hnojivo ve dvou dávkách s odstupem cca 10 dnů a na konci jara aplikovat dlouhodobé, pomalu rozpustné hnojivo v množství odpovídajícímu velikosti rostliny, nejraději Osmocote. Péče na zimu: určitě navršte množství kůry na kořenech, aby došlo k promrznutí kořenů co nejpozději.
Jelikož se jedná o rostlinu neopadavou, její listy i v zimě vypařují vodu. Pokud kořeny zmrznou, nemá čím vodu absorbovat ze země a při dlouhodobém silném oslunění či mrazivém větru automaticky pouští listy, jež nedokáže vyživit = zásobit vodou. Proto radíme při teplotách pod -25°C rostlinu zabalit do bílé netkané textilie na nejnutnější období, většinou maximálně 14 dní, poté rostlinu neprodleně rozbalte, aby nezchoulostivěla. Tato ochrana by se měla opakovat po cca 3 zimy po zasazení, než rostlina dobře zakoření a v ideálním případě zapustí hlavní kořen do nezámrzné hloubky, odkud bude moci čerpat vodu i v mrazivých měsících. Zde se již ukazuje výhoda výše zmíněných šlechtěnců jako jsou Edith Bogue, Victoria nebo i Exmouth, které se na zimu nebalí, neboť oběh vody v rostlině a její odpar z listů je omezen.
Novinkou v prodeji z roku 2011 je senzační odrůda „Francois Treyve“. Záměrně uvádím, že se jedná o novinku v prodeji, protože jinak je tato dáma více než 100 let stará. Nalezl ji na konci 19.století francouzský zahradník Francois Treyve ve městě Auvergne a jelikož zvládla i nejkrutější zimy 1870 a 1880, rozhodl se ji množit a pěstovat i v chladnějších oblastech Francie. Úspěch s mrazuvzdorností byl úžasný, ale množení bylo zklamáním, neboť tato kráska se velice obtížně reprodukuje. Z tohoto důvodu je v Evropě stále ještě považována za vzácnost. Má okrouhlejší listy a květy o něco menší, velice podobné odrůdě „Victoria“. Růst je užší a kompaktnější. Výborně zvládá zimní slunce a snáší až -25°C bez ochrany. Ve francouzském arboretu de Balaine přežila nejnižší teplotu -28°C, ale prameny již neuvádí, zda jí mráz poškodil listy. I tak se jedná o žhavý tip do rodiny otužilých stálezelených magnólií.
Tento až exkluzivní strom je nabízen ve více velikostech, takže snad každý, kdo si jej zamiluje, si může najít ten pravý pro svou zahradu. Určitě za to stojí a sám se přimlouvám za to, abychom naši krásnou zem obohatili další krásnou dřevinou.