Legenda o modrém peří

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami byl prales. Žilo v něm nesmírné množství roztodivných zvířat a ptáků a nádherných stromů a rostlin. Žil tam také krásný pták, který se den co den čepýřil, natřásal a prohlížel se v hladině jezera, vždycky když se letěl napít. Měl pestrobarevné peří v odstínech zlaté, červené, zelené i fialové barvy a žlutý zobáček. Jednou si zase takhle čechral peří, když seděl na větvi, spokojený, jak je krásný. Z korun nad ním se k němu snesl jiný ptáček a sedl si proti němu na větvi.

„Ahoj“, říká ten nový ptáček. „Co je tohle za místo?“

„Co by“, odvětí pestrobarevný pták, „to je prales a tady bydlím. Kdo jsi ty?“

„Já jsem modráček“, odpověděl nový ptáček a ukázal na svou náprsenku. Jeho peří nebylo příliš nápadné, shora hnědé, zespodu světle šedé, ale ta náprsenka byla tuze krásná. Sytě modrá v takovém odstínu, který pestrobarevný pták ještě nikdy neviděl. A měla několik vrstev, kde se střídaly další barvy – červená, bílá a černá. „Já vím, že tu bydlíš, ale jak jsme asi daleko od Evropy? Slyšel jsem, že je tam moc hezky a tak se chystáme najít nový domov.“

Pestrobarevný pták na něj hleděl a nebyl schopen slova. Když se dostatečně vynadíval, povídá: „To je pořádný kus cesty, nad námi je velká poušť a pak moře a teprve pak začíná Evropa. Proč chceš právě tam? A proč tu nechcete zůstat, vždyť je tu tak krásně! Teplo, slunce, všude tolik plodů, červů a housenek …“

„Popravdě, přestává se nám tu dařit. Vidíš tu náprsenku? Bývala zářivě kobaltově modrá a teď už je jenom taková namodralá“ a opět smutně ukázal na svou náprsenku.

Pestrobarevný pták si ji nechápavě prohlížel, protože mu připadala jako ta nejkrásnější náprsenka, co kdy v životě viděl, ale byl natolik pyšný, že to nepřiznal a jenom odfrknul: „Hmm, to je fakt. Není to nic moc. A co vás má v Evropě zachránit?“, zvědavě se zeptal, protože ho moc zajímalo, jak by k takové modré také přišel.

Modráček byl velmi přátelský a při této otázce se tak nadchnul, že odpověď vyzpíval: „Rostou tam keře, co mají barevné bobulky a po nich ti prý naroste to nejbarevnější peří. A je jich tam hodně, takže se všichni napasou do sytosti. Má to jen jediný háček – na hrdé ptáčky tam číhá nebezpečí.“ A odmlčel se.

Pestrobarevný pták mu úplně visel na zobáčku a už už si představoval, jak tam odletí také a své barevné peří obohatí ještě o zářivě modrá, lesklá pírka, která budou daleko lepší než ta modráčkova. To bude, panečku, teprve fešák a všichni budou koukat, až se vrátí zpátky. Teprve po chvíli mu došlo, že modráček zpíval něco o nebezpečí, tak se zeptal: „O jakém nebezpečí to mluvíš?“

„Přesně nevím“, odvětil modráček, „ale dospělí nás varovali a všichni jsme museli projít školou, kde nás naučili nebýt pyšní ani za mák, abychom cestu zvládli a nic se nám nestalo“. Řekl to tak samozřejmě, jako když vytahuje žížalu ze země po dešti a s chutí si po vydatném soustu mlaskne.

Pestrobarevný pták mu to moc nevěřil a stále upřeně hleděl na tu jeho náprsenku a moc toužil mít jí také. Pak pravil: „Když ti pomůžu najít cestu, ukážeš mi, kde rostou ty keře s bobulemi?“

„Ty bys chtěl letět s námi?“, zalekl se modráček, „vždyť na to nejsi připravený, nejsi tažný pták a nemusel bys to ani přežít. A navíc nejsi vyškolený proti pýše!“, argumentoval.

To pestrobarevného ptáka dožralo a zachoval se přesně tak, jak modráček nastínil – hrdě se vzedmul, aby ukázal svou velikost a svaly a pohrdavě řekl: „Mám víc svalů než ty, já cestu zvládnu hravě a pyšný jsem nikdy nebyl. Aspoň mi to nikdo nikdy neřekl.“ V tom měl pravdu, že mu to nikdy nikdo neřekl, protože s pestrobarevnými ptáky se nikdo nepřátelil právě proto, že byli tak domýšliví a nikomu nestálo za to jim někdy jejich pýchu vyčítat. „Letím s vámi, hotovo dvacet. Seženu kamarády a zítra se tu sejdeme.“ Roztáhl křídla, vzduchem se zaleskla barevná hra jeho lesklých pírek a byl pryč.

Modráček jen smutně povzdychl: „Já jsem ho varoval“.

Druhý den ráno se sešla dvě hejna ptáků. Jedno bylo barevné a divoce neuspořádané, jako když do města přijede cirkus a druhé bylo nenápadné, jen sem tam se blýskla modrá náprsenka, a dávalo tušit přesnému řádu.

„Tak jsme tady“, povídá velitel pestrobarevných ptáků, „jste připraveni? Letíme?“

„Jste si určitě jistí, že chcete letět s námi? Zvládnete to? Nerozmyslíte si to?“, zeptalo se hned několik modráčků najednou.

„Už ani slovo a všichni za mnou“, zavelel pestrý velitel a vydal se směrem, o kterém mu starší řekli, že vede do Evropy. Bohužel ani jejich starší nebyli dostatečně moudří, aby jim to rozmluvili a neletěli s nimi jenom proto, že se na dalekou cestu necítili.

K nebi vzlétla dvě hejna, aby našla správný vzdušný proud. Modráčci byli v cuku letu jako šipka, pečlivě uspořádaní, zatímco pestrobarevní vypadali, jako když střelíte do hejna vrabců, co se právě vyváleli v malířských barvách. Zbytečně silou plácali svými svalnatými křídly a po očku pokukovali po druhém hejnu, jak to dělají, že se skoro nesnaží a letí téměř bez námahy. Po čase to okoukali a dokonce se jim podařilo vytvořit formaci, která vypadala jakž takž k světu. Nebem teď putovala dvě hejna dychtivých ptáků, která měla namířeno do zemí, kdy jsou sice noci chladné a na stromech neroste velké, dužnaté a sladké ovoce, zato kde rostou keře s milióny barevných bobulek.

Sotva přeletěli moře, pestrobarevní zaveleli k odpočinku. Modráčci oponovali, že se nemůžou zdržovat, jinak ztratí správný vzdušný proud, ale velitel se do nich pustil, takže měli co dělat, aby se ubránili. Slétli do nejbližšího lesa a posedali si do horních větví vysokých dubů. Bylo horko a když je nechladil proudící vítr, cítili se zle. Vtom si pestrobarevní všimli, že jim bledne peří. Dali hlavy dohromady a prohlíželi si své peří a mudrovali nad tím. „Jen počkejte“, jal se je uklidňovat velitel, „až doletíme na místo, nažereme se tolika bobulí, že nám zase budou pírka zářit barvami jako nikomu jinému“, a pohrdavě se ohlédl po zvědavých modráčcích. Ti si všimli, že pestrobarevným se začaly vytrácet barvy z jejich peří a vzpomněli si na nebezpečí číhající na pyšné.

„Veliteli“, spustil nesměle jeden modráček, „zkuste se zamyslet nad radou, co nám dali naši rodiče ohledně pýchy, která v sobě nese proroctví nebezpečí.“ Chtěl jim pomoct, ale namísto toho se dočkal jenom uštěpačného štěbetání žlutých zobáků, takže radši couvnul o pár kroků vzad.

„Musíme letět“, řekl velitel, „zahlédl jsem nedaleko jezero. Doletíme se napít a pokračujeme dál“. Únavou ho už docela bolela křídla a tušil, že určitě není jediný, ale nechtěl dopustit, aby se cokoli přihodilo s jejich krásným peřím, tak zavelel k odletu.

Opět letěli nebem, moře už měli daleko za ocásky a věděli, že je čeká jenom několikero hor a lesů a pak už sladký nový domov. Tu se nad obzorem vynořila nádherná hora s bílou čepicí. Asi nejhezčí, jakou kdy viděli. Starší jim řekli, že jakmile ji zdolají, jsou téměř na místě a mohou se poohlížet po novém domově. Radostně jeden po druhém pokukovali, štěbetali, že už jsou blízko a moc se těšili na barevné bobule. Jenže po chvilce se za zasněženou čepicí vrcholku vynořil temně modrý mrak a sunul se přímo k nim.

Modráčci nabrali výšku a volali na velitele pestrobarevných, že ho musí nadletět, jinak dopadnou špatně. Velitel dostal strach, tak je poslechl, zabral svaly do křídel, aby ostatním ukázal co a jak, ale ouha. Jeho zesláblá křídla ho nechtěla poslouchat. Namísto vzletu se zapotácel ve vzduchu a ostatní za ním. Všichni se ze všech sil snažili vzletět jen o kousek výš, ale jako by je cosi tlačilo naopak dolů. A temný mrak začal černat a rychle se blížil. Zběsile plácali křídly sem a tam, ale nic naplat. Všechno marné. „Co budeme dělat??“, vyděšeně křičeli na velitele. Ten měl ale nahnáno nejvíc ze všech a naposledy se zoufale a prosebně zadíval k hejnu modráčků. Ti už byli vysoko nad ním, příliš vysoko, aby uslyšel, jak na něj volají, aby se letěli honem někam schovat. Zběsile a bezhlavě letěli všichni do chřtánu bouře a měli co dělat, aby se aspoň udrželi pohromadě.

Nedaleko se blýsklo. Hrom následoval nedlouho poté. Bouřka byla blízko. Spustil se déšť tak hustý, že nebylo vidět nic než matný obrys zasněženého vršku v dálce. Velitel ztrácel z dohledu své hejno. Jen sem tam se mezi proudy vody zalesklo barevné peří nějakého kamaráda. Poprvé v životě pocítil beznaděj. Uhodil další blesk s hromem vzápětí. Už neviděl vůbec nikoho a usilovně mával křídly. Věděl, že jestli tohle brzy neskončí, bude celý mokrý a jak ztěžkne, padne k zemi a dost možná to nepřežije. A nikdy neochutná barevné bobule. A neuvidí, jak se mu po nich barví peří. Ani jeho kamarádům. Znovu blesk a hrom. Taková rána! V tu chvíli si uvědomil, že je možná už nikdy neuvidí. Déšť zesiloval a jeho tíha ho táhla k zemi. Začal zběsile křičet ve snaze uslyšet někoho ze svých blízkých, ale přes hluk bouřky neslyšel nic než hrom a šustění vody. Dostal obrovský strach. A poprvé v životě se bál o něco jiného než o svoje krásné peří. Bál se o svůj život. V pralese se nikdy bát nemusel. Tam o něj nikdo nestál. Najednou mu to přišlo líto. Celý život se jenom čepýřil a natřásal a ukazoval ostatním, jak je krásný. Jeho kamarádi jakbysmet. Ale vlastně byl vždycky sám. Teď by si moc přál, kdyby to bylo jinak. Začalo mu být líto i svých kamarádů, které na tuhle cestu umluvil.

Další blesk a hrom ho moc dlouho v rozjímání nenechaly. Najedou se kolem něj mihlo něco tmavého a mokrého a pláclo ho to přes zobák. A znovu. A zas. Plácalo ho to do zobáku i do křídel, až vzduchem vrávoral. Ztratil natolik výšku, že se dostal až ke špičkám alpských smrků a jejich mokré větve mu dávaly co proto. Bylo jich tam tolik, že neměl prostor, aby zpomalil a doplachtil k některému z nich a schoval se pod jeho korunu. Dostával jednu ránu za druhou z každé strany. Z posledních sil zabral do křídel a trochu se vznesl. Dostal se nad špičky stromů, ale už byl tak zesláblý, mokrý a těžký, že věděl, že to stejně dlouho nevydrží. Do všeho hluku kolem sebe jen tiše hlesl „promiňte mi, kamarádi“, napnul křídla do plachtění, zavřel oči a očekával smrt.

Kde se vzal, tu se vzal, přímo před ním obrovský orel, který zahartusil „co to tu vyvádíš, ty pyšný tropický ptáku?!“ a vyletěl nad velitele, aby na něj nepršelo.

„Já, já, já chtěl letět s kamarády za bobulemi … ale to je teď už úplně jedno“, vzlykal, „nevím, kde jsou a já už jsem na pokraji sil a všechno bylo marné.“

„Taková hloupost!“, křiknul orel, „ptáci jako ty tu nemají co dělat, copak tu chceš zahynout?“

„Nechci, ale už mi asi nic jiného nezbývá“, přiznal velitel.

„Ty nevíš, že pýcha předchází pád? A ty jsi klesnul už nebezpečně nízko“ a sotva to dořekl, mihla se kolem nich další špička vysokánského smrku.

„Teď už to vím. A už bych to neudělal. Když já si myslel, že to je důležité, když jsem výjimečný a ostatní mě obdivují.“ Orlova křídla mu dělala deštník, díky kterému na něj nepršelo a měl o trochu více sil. „Ale teď už chci jenom vidět zase svoje kamarády a někam si v klidu sednout a přežít to. A je mi úplně jedno, jakou barvu bude mít moje peří“, smutně dodal.

„Přísaháš?“, zeptal se orel.

„O čem?“, nechápal velitel.

„Že ti je jedno, jak budeš vypadat, hlavně když pomůžeš sobě a kamarádům přežít?“

„Přísahám!“, důrazně ze sebe vydal velitel.

„Tak poleť těsně za mnou, vezmu tebe a ostatní do úkrytu. Ze všech sil křič a zpívej, ať tě slyší a letí za námi“.

„Ty je vidíš?“, překvapeně se zeptal pestrobarevný velitel. Orel po něm hodil své jasné oko místo odpovědi a začal kroužit, aby se zpomalil. Pestrobarevný v těsném závěsu. Naděje mu dodala síly a tak zpíval ze všech sil a zpíval tak krásně a silně, že ho všichni ostatní uslyšeli, pochopili výzvu a během chvíle se seskupili v tahu za orlem.

„Teď proletíme soutěskou“, otočil se na ně orel a pokračoval, „déšť tam není tak prudký. Tam zpomalíme a jakmile na vás zakřičím, vydáte se doleva do jeskyně. Buďte opatrní a nevyplašte netopýry, musí ještě spát. Sedněte si a vyčkejte, než přestane pršet. A zítra můžete letět dál. Jasné?“

„Jasné!“, souhlasil velitel a zkontroloval, jestli i jeho kamarádi chápou a drží směr. Už nevnímal hromy a blesky, protože věděl, že je zachráněný. On i jeho kamarádi. Přiblížil se skalní útvar se soutěskou. Zpomalili a vyčkávali na signál. Soutěska byla dlouhá a nevlídná, ale skoro tam nepršelo a bylo tam lépe vidět. Orel mírně otočil hlavu a hlasitě zakřičel. Vlevo se objevil tmavý vchod do obrovské jeskyně. Pestrobarevní jako zpomalené stíhačky přesně zamířili do jejího středu a jakmile se lépe rozkoukali, velitel našel místo k odpočinku.

Slétli udýchaní na zem, svěsili křídla a odpočívali. Nikdo neřekl ani slovo. Tenhle zážitek si musel každý přebrat sám. Dívali se směrem k otvoru do jeskyně na déšť a občasné záblesky, před kterými byli nyní dokonale chránění. Tu se znovu objevila silueta velkého orla, který se vrátil, aby se přesvědčil, že jsou v pořádku. Chtěli mu zazpívat na poděkovanou, ale ten je hned zarazil tichým „ššš, netopýři“ a ukázal na strop jeskyně, kdy jich nocovalo hlavou dolů snad tisíc. Tak orlovi jenom pokývali. Udělal poslední kolečko a vyletěl beze slova ven. Za zvuku hromobití a šumu deště jeden pestrobarevný za druhým usnuli tvrdým spánkem.

Probudilo je až na druhý den brzy ráno bujaré švitoření netopýrů, kteří se vraceli z nočních výprav. Odpočinutí a spokojení, že to přežili a s trochou síly po vydatném spánku se začali pestrobarevní rozhlížet. Jenže sotva otevřeli oči, jeden od druhého začal uskakovat, protože mezi sebou viděli hejno černých ptáků. Trvalo notnou chvíli, než jim došlo, že to jsou oni sami. Jen žluté zobáčky jim svítily. Velitel se před ně postavil a začal se omlouvat: „Kamarádi, za to můžu já. Včera jsem orlovi slíbil, že za záchranu se vzdáme svého překrásného peří. V tu chvíli jsem přesně nevěděl, co to znamená, ale cítil jsem, že to byla naše jediná spása. Já vím, rozhodl jsem to bez vás a omlouvám se vám“ a smutně sklonil hlavu.

Po chvilce ticha se ale všichni rozesmáli a začali kolem něj poskakovat a prohlížet si nové, jako ta nejtemnější noc černé, lesklé peří. Jeden se začal producírovat a nakrucovat, jak se protahoval a dával na odiv svou novou parádu. „Ale no tak“, obořil se na něj velitel. „tohle nás sem dostalo, nestačilo by to už?“. A ptáček zase sklapnul křídla a provinile se zasmál se slovy: „To víš, to je zvyk“. A ostatní se začali chichotat tak moc, že na ně netopýři museli syčet, ať si to jdou povědět ven, protože tady se bude spát.

V mžiku bylo hejno černých ptáků se žlutými zobáčky venku z jeskyně a mířili soutěskou ven ze skal. Sotva se ocitli na volném prostranství, rozletěli se do všech stran a radostně se rozezpívali. Dole na zemi bylo pár lidiček, kteří s úsměvem vzhlédli k nebi a zakřičeli: „Koukejte, jaro je tady, ptáci se vrací!“. Vyhládlí ptáci se snesli blízko nich a začali hledat larvy, housenky a broučky, aby se do sytosti napásli. Na barevné bobulky si ani nevzpomněli.

A co modráčci? Ti šťastně minuli bouřku a doletěli do nového domova mezi spoustou keřů s lesklými a trnitými listy, které zdobila ještě trocha barevných bobulí červené, oranžové a žluté barvy, které během zimy nestihli ostatní ptáci spást. Dali si do zobáčku, co hrdlo ráčilo a než na jaře vykvetly první magnólie, náprsenky se jim zbarvily do skvostně modré barvy. Z radosti zpívali tak silně, jak to umí jen slavíci. A když se za čas potkali se starými kamarády s černým peřím, měli si co vyprávět ještě dlouho poté. To víte, takový zážitek se snadno stane legendou. Legendou o tom, jak se z pestrobarevného ptáčka stal černočerný kos.

napsal Milan Ondřej Havlis