Wisteria floribunda (syn. 'Macrobotrys', 'Naga Noda') 'MULTIJUGA' vistárie květnatá (vistárie japonská)

Wisteria

Rod Wisteria patří do čeledi bobovitých a zahrnuje přibližně šest druhů lián rozšířených ve východní Asii a východní části Severní Ameriky. Je to rod s překvapivě starou historií: botanici jej považují za pozůstatek kdysi rozsáhlejší flóry, která přežila klimatické změny posledních milionů let. První evropské zmínky o vistáriích pocházejí z konce 18. století, kdy se do herbářů dostaly sušené exempláře japonských rostlin. Rod popsal americký botanik Thomas Nuttall (1786–1859), který jej pojmenoval po svém příteli, anatomovi Casparu Wistarovi (1761–1818). Nuttall však jméno omylem zapsal jako Wisteria místo Wistaria a podle pravidel botanické nomenklatury tato chyba zůstala zachována navždy. Cesta vistárií na Západ začala roku 1816, kdy agenti Východoindické společnosti poslali první řízky do Anglie, a během několika desetiletí se z exotické rarity stala rostlina, která změnila podobu pergol, altánů a městských dvorků po celém kontinentu.

Není divu, protože na zahradách mírného klimatu není mnoho rostlin, které dokážou zastavit člověka v půli kroku tak spolehlivě jako vistárie. Když se na jaře rozvinou její květy, vypadá to, jako by se příroda na okamžik nadechla a nechala přes sebe přelít vodopád světla a vůně. Dlouhé hrozny květů visí z pergol a starých zdí jako fialové, bílé nebo růžové závěsy, které se lehce pohupují ve větru, a jejich vůně se mísí s prvními teplými dny. Vistárie je přitom rostlinou s mimořádně dlouhou kulturní stopou: v Číně ji lidé pěstovali po staletí jako symbol přátelství, oddanosti a jarní obnovy, zatímco v Evropě se stala jedním z ikonických prvků romantických zahrad 19. století. V Japonsku byly pěstovány po staletí a staly se součástí poezie, malířství i zahradní architektury. V Evropě jejich mohutné, dřevnaté liány dodnes určují podobu mnoha historických sídel, která patřila k prvním, jež si kdysi exotickou novinku nechala z Orientu přivézt. Rod je botanicky zajímavý i tím, že jeho druhy se liší směrem ovíjení: některé se stáčejí po směru hodinových ručiček, jiné proti, což je jeden z nejspolehlivějších určovacích znaků a některé z nich vykvétají podruhé i v létě.

Wisteria floribunda, vistárie japonská, známá v japonštině jako 藤 (fuji), patří k nejuctívanějším popínavým dřevinám Japonska a její kulturní stopa je ještě hlubší než u vistárie čínské. V japonské literatuře se objevuje už v raném 11. století v Příběhu prince Gendži, kde je fuji symbolem jemnosti, ženské krásy a pomíjivosti jara. Název nese i mocný rod Fujiwara, což dokládá, jak hluboko je tato rostlina zakořeněna v japonské kultuře. Druh je původní v Japonsku, kde roste na okrajích lesů, v údolích a na svazích od ostrova Honšú až po Kjúšú, a právě zde vznikla většina historických forem s mimořádně dlouhými hrozny. Do Evropy se dostala krátce po vistárii čínské: přivezl ji lékař a přírodovědec Philipp Franz von Siebold (1796–1866), který ji během svého pobytu v Japonsku získal, botanicky popsal a nechal precizně ilustrovat japonským malířem Kawaharou Keigou ve svém díle Flora Japonica. Zatímco čínská vistárie uchvátila Evropu svou silou a spolehlivostí, japonská si získala obdiv díky délce a eleganci svých hroznů. V Japonsku rostou slavné staré exempláře, z nichž nejznámější je rostlina v Ushijimě, která je podle tradice stará přes tisíc let a nese mimořádně dlouhá, úzká a jemně se zužující květenství. Ta běžně dosahují 40–90 cm, u některých kultivarů dokonce přes 1 metr. Právě tato estetika – dlouhé, splývavé hrozny, jemnější habitus a elegantní, akropetální rozvíjení květů (směrem odspodu nahoru) – způsobila, že se Wisteria floribunda stala v Evropě i Americe symbolem japonské elegance a rychle si našla cestu do romantických zahrad 19. století.