Zimní testy nových rostlin


Každý máme nějakou drogu. Některé jsou nelegální, jiné na hraně a mnoho z nich je naprosto neškodných, tedy s tím rozdílem, že vás z nich bolí záda a dámy mají zničené nehty. Říká se tomu „zahradničení“. Už jsem se někdy zmínil o tom nejapném vtipu v názvu tohoto hobby? Jen se podívejte: ZAHRAD-NIČENÍ. Je to snad nějaký kanadský žertík, co na nás vymysleli staří čeští jazykozpytci? My přeci zahrady neničíme, my je zkrášlujeme!!! (Aspoň si to myslíme …)

A protože jsem muž, největší vášní není vytvořit krásnou zahradu a lehnout si do houpací sítě s pivem (nejsem Homer Simpson), ale pokračovat v dalším tvoření. Pro mě je největší vášní hledat nové a nové rostliny nejenom do mojí zahrady, ale do zahrad našeho klimatu. První skupinu takových rostlin tvoří novinky, které již někdo v našem podnebí vyzkoušel nebo je vzhledem k rodičovství těchto nových a vesměs krásných výtvorů zřejmé, že u nás porostou bez problému. Já však daleko více tíhnu ke zkoušení rostlin, které jen málokoho napadlo u nás vysadit. A věřte mi, když se to povede a rostliny nejenom přežijí, ale navíc se mají velice ochotně k světu, jsem šťastnější než blecha. Mimochodem, ví někdo z vás, jak pozná, že jsou blechy šťastné??

U nás se testování rostlin musí zaměřit zejména na odolnost mrazům, protože teplotní zóna republiky je již pod hranicí -15°C, což je hraniční teplota Velké Británie. Proč zrovna ona? Protože právě anglická vášeň pro zahradničení je letitá a přinesla již mnoho výsledků a informací, o kterých si zbytek Evropy může nechat jen zdát. Anglická Královská zahradnická společnost (RHS) vydala množství publikací včetně nejprodávanější zahradnické bible The RHS Encyclopedia of Garden Plants. S potěšením jsem zjistil, že před pár lety byla s úspěchem vydána už i v češtině. Takže pokud RHS, stejně jako většina ostatní Evropy, kde se rostlinami již také zabývají mnoho let jako např. Francie, země Beneluxu a Itálie, označí rostlinu za plně mrazuvzdornou, jedná se o odolnost mrazům do -15°C. No a na nás je vyzkoušet ji v našich zimách, kdy teplota může klesnout až k -24°C. Docela rozdíl, co říkáte? Další faktory, které jsou pro testování rostlin důležité, je množství srážek, délka vegetační doby a druh a kvalita půdy, zejména pak její propustnost. Vypadá to možná dost vědecky, ale nebojte se, už se propracováváme k zajímavějším detailům – k praxi.

Nechci vás zatěžovat podrobnostmi každého testu, spíš jejich výsledky nebo zajímavostmi. Nabízím zde rostliny, které testováním na mé zahradě i na jiných místech pod mým dohledem již prošly a mohu o nich zodpovědně říci, jaký byl výsledek. I když byl výsledek někdy negativní, test byl užitečný, protože tím mohu říci těm z vás, kteří se věnujete podobné práci, že už je zbytečné se tím trápit. Připraveni? Jdeme na to!

Magnolia grandiflora „Francois Tréyve“ (Treyviensis)

První velkou senzací a důvodem, proč jsem si vůbec založil zahradnictví, je magnólie velkokvětá nebo-li magnolia grandiflora a některé její kultivary. Napsal jsem o ní celý článek zde, takže nyní se soustředím pouze na poslední novinku, kterou nyní testuji a která má již to nejhorší za sebou a čeká se pouze na poslední test a to je odolnost českému zimnímu slunci. Dnes je 26.12.2010, máme za sebou 2 noci s -14°C a následným plným sluncem přes den a jednu noc s -11°C a následným jasně slunečným dopolednem až do cca 14,30 hodin a rostlina odolává výtečně. Ani jediný náznak popálení. Zatímco Gallissoniére už mladé, nevyzrálé listy zhnědly. Tato odrůda se jmenuje „Francois Treyve“ a byla vyzkoušena již před 140 lety při tuhých zimách 1870 a 1880. Proč tak dlouho trvalo, než se dostala do komerčního pěstování? Nevím, ale je to škoda. Má spíše pyramidální růst, nerozkládá se tak do stran jako ostatní, takže se vejde i do menší zahrady. Listy jsou okrouhlejší, velice zajímavé, krémově bílé květy středně velké a opět silně voňavé jako u všech ostatních odrůd.

Quercus rhysophylla „Maya“

Česky dub mexický, v Anglii jej nazývají lokvátolistý podle lokvátu - eriobotrya japonica. Lokvát je nádherný stálezelený listnáč, ale u nás nemá šanci ani náhodou. Už jsem jej zkoušel a už při -15°C zahynula pletiva jak na listech, tak na měkkých výhonech. Naštěstí se ale na trhu objevila nová odrůda mexického dubu s názvem „Maya“, která je nejenom hezčí, ale má ještě o něco posílenou mrazuvzdornost. Listy jsou velice nepodobné dubu, ale naopak se podobají lokvátu, jsou na vrchní straně lesklé a hladké a zespodu drsné, velmi pevné a poměrně velké. Navíc nové rašení je nápadně bronzově červené až jantarově oranžové. Rostlina je tak nová, že na webu jsou pouze informace o prodejních velikostech, ale málokdo nabízí zkušenosti z pěstováním. A přeci. Našel jsem před časem stránky německého pěstitele, který jej označil za senzační novinku vhodnou pro jejich podnebí, neboť přežil jejich zimu bez jakýchkoli obtíží. A to je co říct, protože německé zimy nejsou sice tak tuhé jako naše, ale mají dlouhý, teplejší podzim, při němž stálezelená rostlina dokáže udělat nové výhony, jež při prvních silnějších mrazech pomrznou. Nestalo se a tak jsem se rozhodl jej vyzkoušet i u nás. Prozatím si vedl skvěle, ani při plném zimním slunci a teplotách -14°C listy nevykazují sebemenší náznak poškození. Pokud se test potvrdí i tuto zimu 2010/2011, na jaře se na něj můžete těšit v prodeji.

Sophora microphylla „Sun King“

U tohoto drobnolistého jerlínu jsem si moc přál, aby zimu zvládl, protože by se tak stalo něco úžasného – měli bychom první stálezelenou rostlinu s lichozpeřenými listy. Ale jak už asi tušíte, pokus se nepodařil. A to nejenom u mě na zahradě v jižních Čechách, ale ani v Praze, kde je teplota vždy mírnější a bohužel ani na Boleslavsku, kde je podloží velmi propustné až pískové, takže je evidentní, že za úhyn nemohla špatná výsadba, ale prostě jen nedostatečná mrazuvzdornost rostliny. Je to škoda, ale třeba se v budoucnu najde jiný adept.

Osmanthus
  • Osmanthus heterophyllus „Goshiki“ (Tricolor)
  • Osmanthus aquifolium
  • Osmanthus armatus


  • Osmanthus neboli vonokvětka je rod, který u nás také není moc známý. Teprve před pár lety se začala v supermarketech objevovat odrůda „Triolor“ (Goshiki) a to bez jakéhokoli popisu a dost často se stalo, že o něm prodávající nevěděli vůbec nic. Také jsem se setkal s popisem, že se jedná o novou cesmínu …:

  • Osmanthus heterophyllus „Goshiki“ (Tricolor)

  • Začneme tedy od tohoto fešáka - vonokvětka různolistá. Ze všech uvedených je nejmrazuvzdornější. Ověřená mrazuvzdornost na listech bez poškození byla -24°C a při -27°C omrzly listy a horní patra větví, ale znovu zjara obrazil a během jedné sezóny se opět zacelil. Jeho listy cesmínu svým zoubkatém lemem opravdu připomínají. Ale vybarvení je naprosto unikátní – to zatím žádná cesmína neumí. Je to spíše menší a velice kompaktní stálezelený keřík, velmi vděčný a dokonce snáší i zimní slunce. Naleznete jej i v botanické zahradě v Tróji.

  • Osmanthus aquifolium


  • Tady už jsme velmi blízko cesmíně, protože tenhle druh se jmenuje vonokvětka ostrolistá (jako např. cesmína ostrolistá). Opět se jedná o stálezelený keř s tuhými listy, většími než cesmína, které nejsou pichlavé ale zoubkaté jako pila. Jsou tmavě zelené, mírně lesklé a keř roste bez větších zásahů do nádherného tvaru a hustoty. Pouze při déle zamrzlé půdě mu na příliš osluněných stanovištích může slunce mírně popálit listy z osluněné strany. Na jaře je ale brzy překryje novými, takže je z něj opět krasavec. Už vydržel -24°C aniž by přišel o jedinou větvičku. Naopak mu ta jeho tykadla občas stříhám, protože se stane, že tu a tam vyrazí naprosto nezřízeně dlouhé letorost, který kazí symetrii keře. Takže fik a je pryč. Krásná alternativa cesmíny.

  • Osmanthus armatus


  • Někdy je v zahradním světě i trochu legrace. Hlavně u názvů: vonokvětka ozbrojená. To je mi tedy kombinace. Mimochodem ještě jsem neřekl proč vonokvětka. Inu tento keř nese na konci léta a zezačátku podzimu droboučké bílé květy. Jsou schované uvnitř keře a naprosto líbezně voní, trochu jako květy pomerančovníku, jestli jste je někdy cítili. A ozbrojená? Protože má ze všech osmanthusů největší listy, které jsou rovněž pilovité a ten, kdo mu toto jméno dal, si zřejmě myslel, že se jimi dokáže ubránit. Nedokáže. Listy jsou sice velké a atraktivní, ale jejich pilovitý okraj je tak jemný a vpravdě málo ostrý, že si jej zákazníci mnohdy vyberou raději než cesmínu s ostnitými listy. Je rovněž neopadavý a ze všech tří nejcitlivější na mráz. Nikoli na jeho sílu ale délku trvání. Snese téměř stejné stupně pod nulou jako osmanthus aquifolium, ale nemá rád, když má kořeny zmrzlé příliš dlouho. Během zimy 2009/2010, kdy sice teplota neklesla pod -21°C, ale zem byla zmrzlá po 3 měsíce, dostal zabrat, i když roste v absolutním zimním stínu. Všechny listy na jaře shodil a musel si udělat nové. Poškození větví bylo minimální. Důvodem je jednak dlouhotrvající mráz a zároveň těžká, vododržná půda, ve které roste. Olistění mu trvalo celou sezónu a je mi jasné, že pokud tomu budu chtít zamezit, musím jej přesunout do lepší půdy.

    Mrazuvzdorné fuchsie

  • Fuchsia magellanica „Riccartonii“
  • (na fotce vlevo)
  • Fuchsia „Tom Tumb“
  • (uprostřed)
  • Fuchsia magellanica „Madame Cornelissen“
  • (vpravo)

    Další zásadní úspěch v pěstování neobvyklých rostlin jsme zaznamenali po zimě 2009/2010. Jak jsem již zmiňoval výše, tato zima nebyla přehnaně mrazivá ale dlouhá. Rostliny měly zamrzlé kořeny přes 3 měsíce. A možná právě tento fakt umožnil fuchsiím, které jsme v ten rok pěstovali poprvé bez zimního krytu, přezimovat naprosto bez starostí. Tyto fuchsie už několik nadšenců v republice pěstuje venku pár let a vždy radí stejně jako my, abyste je před zimou přikryli například květináčem, aby do nich nepršelo a nesněžilo, protože nesnáší mokro v zimě. Díky tomu, že byl konstantní mráz a zem nemohla rozmrznout a tím pádem kořeny nebyly podmáčené, se nám podařilo tyto fuchsie zachovat bez jakéhokoli poškození i bez krytu jak v jižních Čechách, tak v Praze a okolí, kde bylo sněhu ještě více. Odrůda Riccartonii je bujně rostoucí, velice bohatá se střapatými květy, zatímco odrůda Tom Thumb je kompaktní, tvoří menší bochánek a nese nápadnější květy. Poslední druh, který nyní zkoušíme a měl by mít stejné předpoklady k úspěšnému přezimování, má jméno „Madame Cornelissen“ a nese bílo-červené květy. Všechny venkovní fuchsie se u nás chovají jako trvalky, kterým nadzemní části po zimě ostříháme a necháme vyrašit znovu. Kvetou bohatě a bez ustání od začátku léta až do prvních chladných dnů podzimu.

    Stranvaesia davidiana

    Tato rostlina si mě získala snad všemi atributy. Jmenuje se blýskavka Davidova a jedná se o stálezelený keř, který patří do stejné skupiny jako blýskavka „Red Robin“, ale pyšní se daleko větší odolností mrazu. To, že se jedná o mrazuvzdornou rostlinu, bylo zřejmé ještě dříve, než jsem ji vysadil na své zahradě, protože jsem měl dostatek informací ze stejně položených lokalit ve světě. Začali jsme ji prodávat již před několika lety, i když pouze v několika exemplářích a to převážně nadšeným sběratelům zajímavostí, než mě zarazila jedna zákaznice, která ji chtěla na Šumavu do hor. Že vydrží na běžných místech v republice, to jsem věděl, ale v horách? To mě zaskočilo. Chtěla dokonce velkou a poměrně drahou rostlinu, takže měla důvod si být jistá, že jí tam bude dobře. Ten důvod byl prostý – už jednu měla, ale nějaká zvěř jí rostlinku na konci zimy ohlodala. Tehdy jsem se rozhodl si ji vysadit na několika různých místech i u mě na zahradě, abych se o rostlině dozvěděl víc. No a jak to tak bývá, přes jaro a léto bylo hodně práce, sezóna pomalu končila a já stihl vysadit jenom jednu a ostatní zůstaly přes zimu jaksi zapomenuté venku, v tenkých plastových kontejnerech, na prodejní ploše. Zatímco tu zimu pomrzly (nebo spíše uschly) například i sakury a jiné běžně odolné rostliny v kontejnerech, všechny tyto blýskavky v kontejnerech zůstaly po zimě mrazem nedotčené a hned na začátku jara se rozrostly do ještě bohatších, nádherných keřů. A to byl důvod, proč jsem si blýskavku Davidovu zamiloval a nabízíme ji nyní jako odolnější variantu oproti blýskavce Red Robin. Její listy jsou užší, vypadají jako velký pieris, nové výhony jsou červenohnědé až tmavě vínové, poté zezelenají do příjemně zelené a na podzim se na nich začínají objevovat nápadné, výrazně červené tečky, které se rozprostřou po celých listech, takže staré listy kompletně zčervenají a zůstanou zářivě rubínově vínové až do jara.

    Chionanthus virginicus

    Bělas je jedním z nejčastějších témat dotazů vás, našich zákazníků = sběratelů. Zdá se totiž, že i přes všechna ujištění o jeho mrazuvzdornosti a informace dostupné na jiných světových zahradnických webech si stále nejste jisti, zda taková krásná zvláštnost může žít v našich podmínkách. Sám jej mám v zahradě již od roku 2006 a musím potvrdit, že mi dělá velikou radost. Roste přiměřeně rychle, spíše do hustoty a drží si moc pěkný tvar. Kvetl bohatě každým rokem až do 2010. Jak jsem již mnohokrát zmiňoval, moje zahrada nemá dobré půdní podmínky a některé rostliny to špatně zvládají hlavně v zimě. Můj bělas byl vysazen ještě ve staré části zahrady s tuhým podložím, které je při deštích podmáčené a za sucha vyprahlé. Po zimě 2009/2010, která byla dlouhá a suchá, mi některé větve zaschly, takže jsem nečekal na kvetení a keř jsem zastřihnul. Kdybych ořezal jenom uschlé větve, ztratil by tvar, tak jsem jej seřezal radikálně. A keř na to reagoval fantasticky. Vytvořil mnoho nových, pevných a poměrně dlouhých výhonů, takže téměř dohnal svou předešlou výšku, ale navíc nabídl něco úžasného: extra velké listy. Můj silný řez na něj totiž zapůsobil jako tzv. pollarding a bělas namísto kvetení dal veškerou sílu do listů, takže mu narostly nesmírně efektní, veliké, sytě zelené, lesklé a zdravé listy, které návštěvníci zahrady obdivovali už zdálky. Myslím si, že toto lze udělat, i když nechcete přijít o květy – seříznout jej silně okamžitě po květech v červnu. Bělas za tu trošku práce navíc určitě stojí.
    Safro BIO